Co má společného Antonín Dvořák se Slavkovem?

Komorní orchestr Virtuosi Brunenses se smíšeným sborem Ars Brunensis v chrámu Vzkříšení Páně.

V neděli 9. ledna 2022 jsme měli možnost zúčastnit se tříkrálového koncertu v povznášejících prostorách slavkovského kostela Vzkříšení Páně u příležitosti loňského 180. výročí narození jednoho z největších českých skadatelů Antonína Dvořáka (8. 9. 1841–1. 5. 1904). Na programu byla Symfonie č. 9 Z Nového světa a Te Deum.

Co tedy má společného geniální hudební skladatel s naším městem?

Je to přátelský vztah s hrabětem Václavem Kounicem a malířem Josefem Klírem.

Malíř Josef Klír (2. 3. 1860 Kožlany–30. 11. 1916 Slavkov u Brna) patří bezpochyby k nejvýznamnějším uměleckým osobnostem spjatým se Slavkovem. V roce 1892 se vrátil do Prahy z pobytu v Americe (1887–1892), kde se pokoušel živit malováním. Usadil se v Praze i se svým bratrem Karlem. Jedním z jeho zákazníků se v roce 1894 stal Václav hrabě Kounic, který se od něj nechal portrétovat. Klír ho maloval během prázdnin, dojížděl za ním na Kounicovo letní sídlo Vysoká u Příbrami, kde se scházela vybraná společnost. Od jara do podzimu tam pobýval Kounicův švagr, hudební skladatel Antonín Dvořák s rodinou, rád sem zajížděl básník Josef Václav Sládek, za Kounicem přijížděly přední osobnosti české politiky.

Oba muži se sblížili a přestože hrabě Kounic byl o 12 let starší, stali se z nich dokonce dobří přátelé. Na podnět svého přítele Václava Kounice přesídlil v r. 1897 z Prahy do Slavkova, kde působil nejen jako restaurátor obrazů slavkovského zámku, ale zejména zpodobňoval město, jeho okolí a slavkovské obyvatele v desítkách maleb a kreseb. Zde se také oženil s Boženou Soldánovou a s ní vychoval dvě dcery Hedviku a Marii. Je pohřben na slavkovském hřbitově.

Hrabě Václav Kounic (26. 9. 1848 Drážďany–14. 10. 1913 Uherský Brod) byl synem hraběte Michaela Karla z Kounic a jeho manželky Eleonory rozené Voračické-Bissinger z Paběnic. 26. listopadu 1877 se oženil s Josefínou Čermákovou (1849–1895), jejíž sestra Anna byla vdána za skladatele Antonína Dvořáka (svatba 17. 11. 1873). Sama Josefína byla slavnou českou divadelní herečkou. Ve Vysoké u Příbrami si nechal postavit v roce 1878 zámeček, který užíval jako letní sídlo. Zde se setkávaly rodiny Kounicova, Klírova a Dvořákova.

Svou druhou ženu, o 33 let mladší Josefínu (rozenou Horovou), si vzal 12. května 1908. Již v r. 1905 si jako náhradu za Vysokou u Příbrami nechal postavit zámeček Obora poblíž Uherského Brodu, kde s manželkou žili.

Ve Vysoké u Příbrami. Druhý zleva sedící je Antonín Dvořák, uprostřed sedící v bílé košili je hrabě Václav Kounic a muž stojící čtvrtý zprava je malíř Josef Klír.

Hudební skladatel Antonín Dvořák (8. 9. 1841–1. 5. 1904) byl jedním z nejvýznamnějších českých skladatelů. Jeho díla patří ke světové špičce a jsou tradiční součástí repertoáru orchestrů po celém světě. Světovou proslulost mu přinesl pobyt v USA 1892–1895, kde složil velkolepé dílo – 9. symfonii. Jak je již uvedeno výše, oženil se s mladší sestrou Josefíny Čermákové Annou. Narodily se jim tři děti, ale všechny zemřely v raném věku. Později v průběhu let 1878–1888 se manželům Dvořákovým narodilo postupně šest zdravých dětí, které se již všechny dožily dospělého věku. Brzy po narození dcery Anny byla celá rodina pozvána Josefinou Kounicovou na zámeček ve Vysoké u Příbrami, který dostala svatebním darem od svého manžela, hraběte Václava Kounice.

Podrobněji se jeho osobou nebudeme zabývat – jeho život je všeobecně znám.

Vysoká u Příbrami. Na fotce jsou bez přesného určení pořadí zprava: Dr. Smělý, Mistr Dvořák se synem Otakarem, hraběnka Kounicová (pod slunečníkem), Otilka, Anna (dcery Dvořákových), muž v pozadí v klobouku je akad. malíř Josef Klír. V tmavém obleku je paní Hertánová, s tmavou stužkou u výstřihu Magda Dvořáková, před ní malá Lojzička s jednou dcerkou Hertánových, v pozadí tchyně Mistrova Klotilda Čermáková, syn Antonín (má nakročeno k Lojzičce), na kraji paní Dvořáková a na zemi sedící Karel Klír.

––––––

Zajímavé doplňující informace a postřehy ze života skladatele A. Dvořáka se dozvíte z níže uvedené brožury, jejíž autorkou je Barbora Klírová, neteř malíře Josefa Klíra, která doprovázela Dvořákovy na jejich cestě do USA.

Zámeček (letní sídlo) ve Vysoké u Příbrami.

S Antonínem Dvořákem v Americe

OBSAH:

Michal Bulíř: Pobyt Antonína Dvořáka v Americe z hlediska historiografické literatury

Barbora Škuderová-Klírová: S Antonínem Dvořákem v Americe (Vzpomínky)

Michal Bulíř: Poznámky a vysvětlivky ke vzpomínkám Barbory Škuderová-Klírové

Tomáš Škudera – syn: O rodině Škuderů. Jak B. Škuderová vyprávěla svým nejbližším o své cestě s Ant. Dvořákem do Ameriky

Michal Bulíř:

Pobyt Antonína Dvořáka v Americe z hlediska historiografické literatury

Úvodem ke vzpomínkám Barbory Škuderové-Klírové uvádíme několik poznámek o pobytu Antonína Dvořáka v Americe, jak o něm vypráví Otakar Šourek ve svém čtyřdílném díle „Život a dílo Antonína Dvořáka“ (3. díl, druhé vydání z roku 1956).

Antonín Dvořák odjel do Ameriky na pozvání zakladatelky Národní konzervatoře hudby v New Yorku („The National Conservatory of Music of America“), paní Jeanetty M. Thurberové (1852–1946), nadšené obdivovatelky Dvořákovy hudby. Tato newyorská konzervatoř vznikla v roce 1885 a jejím hlavním úkolem byla výchova instrumentálních hudebníků, anglicky zpívajících pěvců a také amerických skladatelů. Když po několika letech tento ústav nevykazoval takové úspěchy, jaké si od něj slibovala J. M. Thurberová, rozhodla se tato podnikavá žena povolat do čela „své“ konzervatoře evropského umělce světového významu, který by pozvedl uměleckou úroveň této hudebně-výchovné instituce a svým jménem povznesl i její prestiž. Volba padla na našeho mistra.

Po delších průtazích ve vyjednávání Antonín Dvořák nabídku přijal. Podle smlouvy, kterou uzavřel s paní Thurberovou, měl do svého nového úřadu nastoupit 28. září 1892. Proto si vyžádal dovolenou na pražské konzervatoři, kde byl uměleckým ředitelem od roku 1891. 15. září 1892 odjíždí vlakem do Brém, 17. září vstoupil na loď „Saale“ v Brémách a nastoupil cestu do Ameriky. Doprovázela jej choť a ze šesti dětí pouze dvě – Otilie a Antonín; s nimi odjížděl také jejich průvodce J. J. Kovařík (blížší údaje o něm viz v poznámce za vzpomínkami Barbory Škuderové-Klírové). 26. září dorazila loď do newyorského přístavu. Antonín Dvořák pak podle smlouvy nastoupil do ředitelské funkce 28. září 1892.

Letní prázdniny v roce 1893 prožil ve Spilville, rodné vísce J. J. Kovaříka, avšak příští prázdniny chtěl již prožít ve vlasti. Školní rok 1893/94 tedy pokračoval v Dvořákově životě na newyorské konzervatoři, kde A. Dvořák vyučoval skladbě. Avšak 19. května 1894 skladatel odjíždí do své vlasti na prázdniny. Do Prahy dorazil 30. května, tu ale opouští již 4. června, aby odjel na své letní sídlo ve Vysoké u Příbrami. Tam strávil většinu své dovolené a začátkem září tu také oslavil své 53. narozeniny. Do Prahy zajížděl jen v nejnutnějších případech. 12. září odjel z Vysoké nadobro. 13. října 1894 řídí v pražském Národním divadle koncert ze svých děl, v jehož druhé polovině zazněla v Praze poprvé symfonie „Z Nového světa“. 16. října pak skladatel odjíždí s manželkou a synem Otakarem z Prahy vlakem do Hamburku a tam prožívá dva dny se skladatelem J. B. Foerstrem, který v té době bydlel na Bornstrasse 14. Dvořák byl ubytován v hotelu Waterloo, hned proti hamburskému Městskému divadlu. 18. října 1894 odjíždějí Dvořákovi na lodi „Bismarck“ do New Yorku, v jehož přístavu přistáli 26. října.

Pravidelná práce na newyorské konzervatoři nastala Dvořákovi až 1. listopadu, i když činnost tohoto ústavu byla v běhu již od začátku října. Hned po příjezdu se Dvořák dozvěděl, že americký dirigent Thomas hraje se svým orchestrem Dvořákovu symfonii „Z Nového světa“ a 17. listopadu ji dirigoval Anton Seidl v koncertu newyorské Philharmonic Society. Tato společnost zároveň jmenovala Antonína Dvořáka svým čestným členem. Na programech amerických koncertů nebyla však jen „Novosvětská“ symfonie, ale i jiné skladby, zejména komorní.

Dvořák mohl být se svými úspěchy v Americe v tomto – v pořadí již třetím – školním roce, spokojen. Avšak stále větší touha po vlasti jej stále více a více lákala domů. V Americe mu již nebylo nic natolik nového, aby jej zde připoutalo k dalšímu pobytu. Ani do komponování se mu příliš již nechtělo. V této době se zajímal o báseň H. Longfellowa „Píseň o Hiawathovi“, jež – zpracována do operního libreta – mu měla poskytnout námět k další opeře. Libreto mu objednala (až z Vídně) paní J. M. Thurberová, ale to přišlo až brzy na jaře 1895. A to již Dvořák žil úplně v jiných náladových sférách, než aby myslil na operu s americkým námětem. Měl sice k ní už připraveny některé náčrtky, ale ke zhudebnění této opery již nedošlo. Jediným dílem, které vznikalo na přelomu let 1894 a 1895, byl koncert h-moll pro violoncello a orchestr, op. 104. Tento koncert vznikal v době od 8. listopadu 1894 a byl definitivně dokončen až v Čechách – v Písku, 11. června 1895.

Mezitím, 27. května 1895, zemřela Dvořákova švagrová, Josefina Kounicová, rozená Čermáková, jejímž smrt se Dvořáka velmi bolestně dotkla. Již v Americe vložil skladatel do druhé věty svého violoncellového koncertu téma – parafrázi melodie je-ho známé písně „Kéž duch můj sám“ z písňového cyklu „Cypřiše“, op. 82 a po smrti Josefiny pak přepracoval závěr koncertu a přímo v něm citoval melodii této písně.

Mezitím byla v newyorském katolickém kostele sv. Štěpána o Vánocích 1894 hrána jeho mše D-dur, op. 86 (byla pak hrána i v St. Paul, New Orleansu, Minneapolis a jinde), v lednu 1895 Anton Seidl hrál s Philharmonic Society všechny tři koncertní ouvertury „Příroda, život, láska“, op. 91–93 (známé též pod názvy „V přírodě“, „Karneval“ a „Othello“) a Kneisslovo bostonské kvarteto hrálo jeho kvartet F- dur, zvaný „Americký“, op. 96 – po jednom roce od své premiéry už po padesáté.

Koncem února 1895 se Dvořák dovídá, že Společnost hudebních přátel ve Vídni („Gesselschaft der Musikfreunde in Wien“) jej na své valné hromadě jmenovala čestným členem. Ale všechny tyto události nemohly přehlušit Dvořákův stesk po domově. Nechtělo se mu ani vyčkat konce školního roku. Přispělo k tomu i to, že výplata honoráře, plynoucího mu z ředitelské funkce na Národní konzervatoři, se dosti zpožďovala; tento nedoplatek pak již nikdy nedostal – v tomto směru nepodnikal žádný právní krok, aby mu dlužná částka byla vyplacena, byl rád, že se může vrátit domů. A tak 16. dubna 1895 nasedl skladatel s manželkou a synem na loď „Saale“, která jej před třemi roky přivezla do New Yorku, aby jej odvezla do Evropy, tentokrát již natrvalo. 27. dubna 1895 vystoupili cestovatelé na nádraží Franze Josefa (dnešním Hlavním nádraží) v Praze.

Dospěli jsme ke konci našeho stručného vylíčení americké epizody Dvořákova života, ve kterém jsme se více zabývali školním rokem 1893/94. V tomto školním roce totiž žila s Dvořákovými v Americe také Barbora Škuderová-Klírová. Jak ona viděla a spoluprožívala tuto dobu, o tom vyprávějí její vzpomínky v následující kapitole.

Památník A. Dvořáka ve Vysoké u Příbrami a pár desítek metrů vzdálené Rusalčino jezírko.

Barbora Škuderová-Klírová:

S Antonínem Dvořákem v Americe

(Vzpomínky, jak je zapsala její vnučka Marie Taušová-Kubová)

S rodinou Dvořákovou jsem se seznámila ve svých dvaceti letech prostřednictvím svého bratra, Karla Klíra, úředníka Zemského výboru. Ten totiž byl na bytě u matky paní Dvořákové – paní Čermákové – která vedla dceři domácnost a starala se o Dvořákovy děti, když Antonín Dvořák meškal s manželkou v cizině. Přicházel tedy do blízkého styku s rodinou Dvořákovou a sdílel jejich radosti i starosti (pozn. 1).

V květnu roku 1894 se vrátil Antonín Dvořák z Ameriky ze Světové výstavy a ještě téhož roku na podzim – v říjnu – byl pozván znovu do New Yorku, aby se stal ředitelem konzervatoře (pozn. 2). Dělala mu velké starosti výchova a vzdělání dětí, když byl delší dobu z domova. S sebou chtěl vzít jen devítiletého syna Otu, ostatní děti měly zůstat doma s babičkou. Poněvadž však věděl, že by se manželce v tak dlouhém odloučení od rodiny stýskalo, hledal děvče, které by bylo ochotno jet s nimi na rok do Ameriky. Svěřil se se svými starostmi mému bratru Karlovi a ten mu navrhl mne. Mistr souhlasil, a tak jsem se přijela představit. První dojem, který na mne rodina Dvořákova udělala, zaplašil všechen můj předcházející strach a ostych. Myslím, že i Dvořákovi – hlavně Mistr – byli spokojeni, neboť se hned začalo mluvit o podmínkách cesty a o odjezdu.

Doma mne zpočátku – jako jedinou dceru – nechtěli pustit na tak dalekou cestu, protože tehdy to byla skutečná dálka, ale když sám Mistr Dvořák požádal moje rodiče, dostala jsem svolení. Pamatuji si, jak Mistr řekl bratrovi: „Když je to vaše sestra, tak ať ta holka jede“, a tak jsem také jela.

Před odjezdem jsem zajela do Prahy ještě jednou, abych si vše podrobně dojednala. Doprovázeli mě oba bratři – Karel i Josef, akademický malíř, který se znal s rodinou jak Dvořákovou, tak i hraběte Václava Kounice, jehož manželku Josefinu, sestru paní Dvořákové, portrétoval a hraběti restauroval zámeckou galerii na Slavkově. Mistr nás mile uvítal slovy: „Tak pojďte vy Amerikáni, ať všechno potřebné projednáme.“ Jak bylo již v jeho povaze, měl vždy nejprve starost o druhé, a tak i mě se ptal, jestli se mi nebude příliš stýskat. Ujistila jsem ho, že jsem na odloučeni připravena a skutečně jsem se za celou dobu společného života přesvědčila, že v tak milém a příjemném ovzduší, jaké naplňovalo celou Dvořákovu domácnost, to ani nebylo možné.

Můj první dojem byl opravdu správný. Zdálo se mi až neuvěřitelné, že takový genius, jako byl Dvořák, byl při vší své velikosti prostý, k druhým citlivý a shovívavý. Během živého hovoru neztrácel se mu z tváře milý a dobrácký úsměv. Vesele se mě ptal, umím-li také vařit, a to „hlavně pěry, Baruško“, totiž knedlíky se sušenými švestkami, které zvlášť rád jídal.

Odjezd byl stanoven na dobu asi za tři neděle. Jela jsem jako společnice paní Dvořákové, na jméno dcery Otylie Dvořákové, která byla zasnoubena a s námi nejela (pozn. 3). Do Prahy jsem přijela o několik dní dříve. Na radu paní Dvořákové jsem si nevzala s sebou téměř žádné šatstvo, neboť prý se vše koupí v Americe, abych byla také podle tamější módy. Věděla jsem, že paní Dvořáková má již zkušenosti a byla jsem jí za každý pokyn vděčná.

Den před odjezdem se loučil Mistr s veřejností koncertem (pozn. 4), který sám dirigoval. Na pořadu byla symfonie „Z Nového světa“. Při té příležitosti jsem poznala mnoho předních osobností našeho kulturního světa. Přišel Hlávka, mecenáš studentů, vysoký šedovlasý pán, přišla i paní Červinková-Riegrová, dcera Dra Riegra, rodina Ortova, hrabě Kounic a jiní a jiní. Veškeré ovace přijímal Mistr s milou prostotou a se svým skromným úsměvem. A tak se Dvořák rozloučil se svými přáteli a s obecenstvem a druhý den i s vlastí. Byl velmi smutný, neboť nerad opouštěl svou zemi. Miloval svůj národ nade vše.

Při odjezdu bylo nádraží přeplněno lidmi, kteří toužili ještě naposled pozdravit Mistra před dlouhým odloučením. Připomínám, že paní Dvořáková doprovázela svého manžela na všech jeho cestách jako strážný anděl a snad nikdy se nestalo, aby odjel na delší nebo kratší cestu sám. Rozloučení se zúčastnil také orchestr Národního divadla.

Konečně jsme nasedli do vlaku, kde jsme měli připraveno všechno pohodlí. Vlak se rozjel, poslední „na shledanou“ a již jsme byli venku z Prahy. Cesta pěkně ubíhala, chvíli jsme si povídali a dělali plány do budoucna. Mistr se často zaposlouchal do rytmu kol jedoucího vlajku a říkal, jak pěknou hudbu v tom hluku slyší. Paní Dvořáková a nikdo z nás jsme se neodvažovali v takových chvílích ho rušit, a proto jsme se věnovali četbě nebo ruční práci. Já jsem se nejčastěji bavila s malým Otíkem.

Druhý den ráno jsme dojeli do Hamburku, kde nás očekával skladatel Josef Bohuslav Foerster. Po přivítání se nás ujal a za-vedl nás do hotelu na snídani (pozn. 5). Ačkoliv to bylo v jednom z nejlepších hotelů, přece snídaně panu doktorovi nechutnala a hned také svou nespokojenost projevil hlasitě slovy: „Baruško, to je ale nedobrý kafe, v poslední chaloupce u nás takové nevaří.“ Když jej paní Dvořáková šeptem napomenula, že ho může někdo slyšet, odpověděl zase tak pěkně nahlas a zřetelně: „Ať to vědí, že my máme lepší kafe.“ Takových a podobných řečí jsem slyšela později více a poznávala jsem podle nich vzácnou a poctivou přímost Mistra Dvořáka.

Po snídani se nám dostalo pozvání na oběd k Foerstrovům. Když paní Dvořáková přislíbila, že přijdeme, Mistr Foerster nás opustil a my jsme si šli zařídit přepravu našich zavazadel přes hranice a na loď. Poněvadž paní Foerstrová, roz. Lautererová, operní zpěvačka, měla dopoledne zkoušku, byl oběd později, a my jsme tedy měli dost času, abychom si aspoň trochu prohlédli město a jeho památky. Po poledni jsme se vrátili z procházky přímo k Foerstrovům, kde nás již očekávali. Uvítala nás paní Foerstrová, velmi milá a příjemná paní, uvedla nás do krásné, velmi elegantně a vkusně zařízené jídelny. Oběd byl pořádán na počest Antonína Dvořáka a vynikal jak výběrem, tak úpravou jídel. Ačkoli Foerstrovi žili v německém prostředí, vedli českou domácnost, a tak i tato hostina, připravená matkou paní Foerstrové, byla pravou hostinou českou.

Po obědě se mezi pány rozpředl rozhovor o různých současných záležitostech a problémech a paní Foerstrová, která, jak jsem již řekla, byla velmi jemná a inteligentní, vycítila, že nás tento předmět hovoru příliš nezajímá – vybídla nás, abychom si šly prohlédnout její divadelní garderobu, což bylo skutečně zajímavé. Paní Dvořáková i já jsme se překvapeně zastavily na prahu veliké místnosti, kde v několika řadách visely jedny vedle druhých šaty a toalety nejrůznějších druhů a fantazie. Paní Foerstrová nás pak vodila mezi touto spoustou obleků, z nichž některé mi připomínaly moje dětské sny o šatech princezen, podávala nám k nim vysvětlení, kdy a k čemu jich použila, kdy a kde ve kterých hrála. Po prohlídce jsme se vrátily k pánům do jídelny, kde nám ukázala zase se vzornou skromností projevy uznání obecenstva za své umění. Byly to většinou stříbrné vavřínové věnce a mnoho jiných věcí. V družném hovoru, který se týkal většinou naší cesty, ale také života Foerstrových v Hamburku a kulturních novinek doma i v cizině, uběhlo odpoledne jako voda a byl již skoro večer, když jsme se rozloučili. Paní Dvořáková byla velmi dobře známá s otcem Josefa B. Foerstra, neboť za svobodna zpívala o velkých svátcích na kůru u sv. Jakuba, kde byl on ředitelem (pozn. 6). Šli jsme se pak ještě projít městem a večer jsme se vrátili do hotelu. Ani se mi spát nechtělo a zdálo se mi, že je škoda nevyužít každé chvíle v cizím, novém prostředí k poznání nových věcí. Ale nakonec mě přece jen přemohla únava z tolika nových dojmů a také myšlenka na druhý den, kdy jsme se měli nalodit, takže jsem byla ráda, že jsem si mohla odpočinout.

Druhý den brzo ráno, opět doprovázeni Mistrem Foerstrem, jsme nastoupili do vlaku, který nás zavezl do přístavu Cukshafen. Odtud jsme se menší lodí dostali na velký parník, na kterém jsme se pak přímo plavili do New Yorku. Loď jsme si ještě všichni společně prohlédli a pak se již s námi Foerster s přáním dobré plavby a šťastného návratu rozloučil (pozn. 7). Potom jsme byli zavedeni do své kajuty, kde bylo vše už připraveno pro naše pohodlí. Rozbalili jsme svá příruční zavazadla a vyšli opět společně zpět na palubu.

Vyprávěla jsem paní Dvořákové, že jsem jako děvče slýchávala doma od vrátivších se vystěhovalců o lodním zvonu, který prý před vyplutím na moře zvoní cestujícím hodinku. Paní Dvořáková mi pak s úsměvem vysvětlila, že zvon skutečně před vyplutím zazvoní, ale že jeho hlas znamená, že můstky jsou vyzdviženy a loď se může dát do pohybu. A opravdu – za několik minut se zvon na přídi ozval, loď se začala otřásat a již se pomalu kolébavými pohyby vzdalovala od břehů a pouštěla se na širé moře.

Zároveň i malý parník, který nás na loď dopravil, rozejel se opět do přístavu. Naše rychlost se stále zvětšovala, a tak jsme brzy ztratili z očí pevninu s celým tím davem, který nám mával při odjezdu. Byl to pro mne zvláštní pocit, být najednou tak sama na velikém oceánském parníku na širém moři a plout do neznámé ciziny. Jak jsem však už dříve řekla, byli Dvořákovi velmi prostí a srdeční lidé a dovedli vykouzlit kolem sebe teplo domova. Ostatně to byl stejně jen ten první pocit, který byl snad trochu smutný. Později už nikdy mě nic podobného ani nenapadlo, vše se mi zdálo docela samozřejmé.

První odpoledne uteklo velmi rychle. Chvíli jsme si povídali s paní Dvořákovou, tu a tam se k nám přidal i pan doktor, pak jsme se zase bavili s Otíkem a než jsem se nadála, bylo 7 hodin a podávala se večeře, která se spíše podobala našemu obědu. Paní Dvořáková ani já jsme se nemohly nasytiti krásného pohledu na moře a svěžího vzduchu, nechtělo se nám ani jít dolů do jídelny. Otík zůstal s námi a tak šel pan doktor dolů sám na večeři a nám ji dal poslat na palubu. Pozorovali jsme, jak se slunce pomalu ztrácí v modrých, lehce se čeřících vlnách.

Nevím proč, ale snad to bylo tím, že jsme byly zvyklé na docela jinou stravu, nebo nezvyklými houpavými pohyby lodi, že ani paní Dvořákové, ani mně polévka rýžová s mnoha rajskými jablíčky nechutnala. Nakonec paní Dvořáková šeptem poručila Otíkovi, aby jídla vylil do moře. V následujících dnech jsme byli postiženi obvyklou mořskou nemocí, a tak nikdo z nás, kromě pana doktora, na palubu nevyšel. Ten si zatím krátil čas čtením bible, kterou všude vozil s sebou. I na lodi se mu dostávalo všech poct a u kapitána lodi požíval největší vážnosti. Bylo mu dovoleno prohlédnout si téměř celou loď, měl přístup do mezipalubí a vůbec do míst, která byla pro jiné zakázána. Tak jsem měla i já možnost si s ním vše prohlédnout. Zatímco Mistr četl nebo byl ve společnosti jiných pánů, povídaly jsme si s paní Dvořákovou o dětech a osudech celé její rodiny. Vyprávěla mi, jak těžké byly Mistrovy začátky, než jeho jméno proniklo nejen v cizině, ale i doma.

Často musela vzít na sebe starosti finanční, neboť její manžel byl příliš dobrý a důvěřivý. V mládí také sama pomáhala vydělávat zpíváním na kůru u sv. Jakuba, neboť příjmy by nebyly stačily, zvláště když pak měli dvě děti, holčičku Růženku, která brzo zemřela (jako jednoroční v roce 1877) a po ní i starší chlapec Otakar (tříletý v roce 1877; pozn. 8) a mimo to Mistr ještě podporoval své staré rodiče. Když pak konečně se veřejnost začala zajímat o neznámého mladého umělce, stala se mu nenahraditelným průvodcem na všech jeho menších a později i větších cestách doma i za hranicemi. Byla mu oporou, přítelem, posluchačem i rádcem. Byla plným právem jeho strážným andělem.

Dále mi paní Dvořáková vyprávěla, jakých poct se manželovi dostávalo při jeho jmenování čestným doktorem slavné univerzity v Oxfordu (pozn. 9), jak vážen a oblíben byl mezi umělci v Rusku, zejména pak u Tolstého a Čajkovského, který mu věnoval na památku stříbrnou soupravu čajových lžiček. Později dostával mnoho darů od českých měst, kde koncertoval, např. od města Roudnice nad Labem dostal lyru v červené sametové etui, jejíž rám byl posázen routami.

V pilné práci si získával Mistr stále vice obdivovatelů a milovníků, stále více vážnosti a jeho jméno nabývalo velikosti a zvuku, jakým dnes zní nám – a v budoucnosti našim potomkům. V té době, kdy odjížděl podruhé do Ameriky, odkud si přinesl svou největší slávu, byla již jeho pracovna naplněna skvostnými dary a stěny pokryty množstvím stříbrných vavřínových věnců.

Musím se však vrátit k naší cestě. Moře bylo celkem klidné a počasí pěkné, takže jsme trávili většinu času na palubě a pozorovali, jak si loď brázdí cestu tou spoustou vln, které bily do boků lodi. V kanále La Manche mi pan doktor ukazoval skály na anglickém pobřeží, tzv. „Jehly“. Během plavby jsme také jednou zastavili, neboť jsme přibírali cestující a poštu, kterou přivezl menší parník. Ani jsem si neuvědomila, jak cesta rychle ubíhá. Teprve když bylo ohlášeno, že brzy spatříme pevninu – Ameriku – bylo mi najednou úzko u srdce při myšlence, jak jsem vlastně daleko od domova. Ale tento pocit brzo zmizel, neboť jej přemohla zvědavost na to, co mne čeká zde v té cizí zemi, jaké to zde bude a tak podobně.

Konečně šestého dne se opravdu začernal na obzoru na modrých vlnách úzký pruh pevniny, který se rychle zvětšoval a teprve nyní jsem si uvědomila, jak rychle jsme po celou cestu jeli. Netrvalo dlouho a uviděli jsme i sochu Svobody, a již jsme zakotvili ve starém New Yorku, kde se vylodilo mezipalubí. Ačkoliv pak trvala jízda ještě několik hodin, uběhla mi jako minuta. Plna horečného očekávání pobíhala jsem po palubě a zase jsem si v kajutě balila své drobnosti do příručního kufříku. Paní Dvořáková se tomu mému spěchu a nepokoji jen usmívala. Konečně jsme připluli do doku, kde se měla vylodit první a druhá třída. Zdaleka jsme již viděli pestrý dav, mávající a volající na pozdrav. Bylo to moc hezké a milé, ale zároveň se mi zdálo, že mezi tolika lidmi se ztratím jako kapka v moři.

Na dlouhé rozjímání jsem však naštěstí neměla čas. Zatímco pasažéři z mezipalubí musili do karantény, byla v první a druhé třídě provedena jen lékařská prohlídka a již loď za velikého jásotu přistála a byl položen můstek. Kapitán a první důstojník na jedné straně, druhý a třetí důstojník na druhé straně – se loučili s cestujícími úsměvem a lehkým úklonem hlavy. Když však procházel Mistr, podal mu kapitán ruku a přál mu mnoho štěstí a úspěchů v novém působišti.

Z doku jsme šli na celnici vyzvednout si svá zavazadla. Snadno jsme je nalezli, neboť jako všude, tak i zde, bylo vše dobře uspořádáno pro pohodlí cestujících. Jednotlivá místa, kde byla zavazadla složena, byla označena velkými písmeny právě tak, jako naše zavazadla, takže jsme je brzy a bez veliké námahy vyhledali a vyzvedli. Pak jsme šli k celní prohlídce. Pan doktor měl strach, jak prý pronese housle, které vezl svému příteli, prof. Kovaříkovi. Byl to Čech, narozený již v Americe. Do Čech odejel studovat housle v Praze a jako Čech se všude hlásil (pozn. 10). Paní Dvořáková poradila manželovi, aby je vydával za své, ale kdepak. Ani slyšet nechtěl. Jak prý by mohl, když není houslista. (Jako by to byl někdo poznal.) Tak nakonec je musel vzít za své Otík a vše dobře dopadlo, jak paní Dvořáková předvídala.

Hned za celnicí nás srdečně uvítal prof. Kovařík, který pak Mistra provázel po celou dobu jeho pobytu v Americe. Právě tak jako v Hamburku Mistr Foerster, tak on v New Yorku se nás pro první chvíle ujal a pečlivě se staral o veškeré naše pohodlí. Z přístavu jsme jeli připraveným povozem do hotelu na oběd. Panu doktorovi však zase nechutnalo a hned si u mne zajišťoval českou kuchyni, prý se jí žádná na světě nevyrovná. Po obědě jsme odjeli do bytu, který byl zařízen ještě od minulého pobytu Dvořákových v Americe. Měl tři pokoje a kuchyni, ale nebylo v něm zbytečného přepychu. Vše bylo zařízeno vkusně, spíše se zřetelem na pohodlí a útulnost, což mu dodávalo nakonec i krásu. Byt byl v přízemí, jen pracovna pana doktora byla v prvním poschodí.

Brzy se však pan doktor přestěhoval k nám dolů, že se mu nahoře stýská. Byl totiž velmi nerad o samotě s výjimkou doby, kdy komponoval. Tak po dlouhé době jsme byli zase pod střechou na pevné půdě v novém domově a tak nastal nový život. Brzy jsem se cítila jako doma a jistě to bylo zásluhou paní Dvořákové, která se o to velmi snažila. Jak jsem již řekla – měla velmi jemný cit pro druhé a vždy dovedla ovládnout a zachránit situaci, bylo-li toho třeba, a to tak, že to nikdo ani nepozoroval. Byla jsem jí opravdu vděčna a dívala jsem se na ni jako na vzor skutečné a dokonalé dámy.

Ani jsem nepozorovala, jak čas ubíhal. Pomalu jsem poznávala nejbližší okolí na procházkách i nákupech. Když jsem již začínala trochu rozumět anglicky, odvažovala jsem se i dále. Poznávala jsem způsob života a různé zvyky a záliby rodiny Dvořákovy, zejména pak Mistra samého, jejich přátele a známé – prostě vše, co se jich týkalo. Mnoho jsem si z toho jednoročního pobytu odnesla do života a často jsem v dalším žití vzpomínala a srovnávala.

Dvořákovi měli pro obveselení v kleci drozda, kterého v době jejich nepřítomnosti opatrovala tamější rodina Peřinova. Peřinovi měli výrobu doutníků a pro ty jsme panu doktorovi jezdili. Dělali také české jaternice, na které si pan doktor sám velmi rád chodil a hodně se mu po nich stýskalo. Drozd byl oblíbencem zejména pana doktora. Jednou se však na něj přece rozhněval. Bylo to v noci. Pouliční lampa svítila do okna a drozda to asi velmi rozčilovalo, protože neustále křičel a křičel. Chvíli jsme to vydrželi poslouchat. Když ale křik neustával, chytil pan doktor Otíkovu košilku a uvázal ji drozdovi přes klec, aby světlo neviděl a my mohli spát.

Pan doktor vstával velmi časně a pracoval, zatímco ostatní ještě spali. Pak odcházel na konzervatoř, kde byl po svém příjezdu bouřlivě přivítán a velmi oblíben. Bylo-li špatné počasí, přijížděli někteří jeho posluchači za ním do bytu. Byli to většinou starší pánové a podle sdělení paní Dvořákové někteří byli z Bostonu, Philadelphie, Washingtonu a nevím ještě odkud. Utkvělo mi v paměti, že měli kožichy, které byly tehdy u nás neznámou věcí. Po ukončení cvičení se ještě obyčejně zdrželi na kratší pohovor. Při té příležitosti také několikrát žádali Mistra, aby zahrál píseň – nynější naši hymnu – „Kde domov můj?“. Nikdy však při vší své laskavosti nevyhověl a nezahrál. Zahrál ji místo něho prof. Kovařík. Tak silně totiž na něho působila vzpomínka na vlast a vyvolávala v něm takové pohnutí, že ji zahrát nemohl. Odvrátil se a díval se z okna.

Po návratu z konzervatoře někdy komponoval, někdy vycházel na procházku, ale to jen když šel někdo s ním. Jen velmi zřídka se stávalo, že odcházel sám. Neměl samotu rád, a proto jej doprovázela paní nebo prof. Kovařík. Jednou chtěl jeti k Peřinovům pro cigára a protože to bylo dosti daleko a paní se nemohla uvolnit, nabídla jsem se, že jej doprovodím já a že na zpáteční cestě se zastavím u známých z Kožlan, kteří se vystěhovali před léty do New Yorku. Když jsme vše vyřídili a jeli nazpátek, pan doktor mne sám upozornil, že jsme již na místě, kde jsem měla vystoupit. Protože jsem věděla, jak nerad jede domů sám, rozhodla jsem se, že se vrátím zároveň s ním. Jeho radost nad tím byla patrna z úsměvu, kterým mne odměnil. Cestou mi ještě připomínal, že se paní bude zlobit, že mě asi nechtěl pustit, ale věděla jsem, že jí vše vysvětlím. A skutečně. Hned na prahu nás paní Dvořáková uvítala, ovšem s úsměvem, slovy: „Však jsem si to, Baruško, myslela, že přijdete s ním.“ Znali se však příliš dobře a tak si také rozuměli.

Jindy, jakmile se pan doktor vrátil z konzervatoře, usedl ke klavíru a hrál a hrál. Stále nové a nové melodie se ozývaly z jeho pokoje a umlkaly jen ve chvílích, kdy se snažil zachytit je všechny na papír. V tu dobu k němu nikdo z nás nevstoupil, aby jej nerušil. Bylo to zvláštní, jak v takových dnech byl změněn. Přímo z něj vyzařovala ta spousta myšlenek a nápadů, které mu vířily v hlavě a najednou v takové chvíli řekl: „Kdybych tak tu svou hlavu mohl nechat Otovi.“ Tím chtěl říci, jak mnoho by ještě uměl vytvořit, kdyby se léta zastavila. Jednou mě paní Dvořáková volala k oknu, abych se šla na něco podívat. Vyhlédla jsem ven a spatřila pana doktora, jak jde zamyšlen po ulici s hůlčičkou zastrženou pod paží a prsty hraje vpředu na kabátě, jakoby seděl u klavíru. Pak rychle vešel do domu a hned se zabral do práce.

Jednou se mu v pracovně zastesklo. Sebral noty do náruče a přišel dolů, že bude raději pracovat mezi námi. Za chvíli si vzpomněl na jednu část partitury, kterou chtěl opravit, ale ne a ne ji najít. Hledali jsme ji všichni. Byt byl obrácen naruby, ale partitura nebyla k nalezení. Tu mne napadlo a povídám: „Pane doktore, nesedíte na ní?“ Ukázalo se, že moje domněnka byla správná. Pan doktor vstal a partitura byla na světě. V roztržitosti ji položil opravdu na židli, na kterou pak usedl a zapomněl na to. Vesele se pak na mne podíval a na oko rozhněvaně povídá: „A to jste to, Baruško, nemohla říci hned?“

Byl velmi oblíben a vážen nejen mezi Čechy, ale i mezi Američany. Svou lásku a úctu projevovali nejrůznějším způsobem – nejčastěji dárky a pozornostmi. Každý posílal co měl, neboť znali pana doktora a věděli, že je mu maličkost stejně milá jako velký dar. A tak např. po celou dobu našeho pobytu v Americe jsme nemuseli koupit ani jediný kousek pečiva, protože se pekaři předstihovali v dodávání nejlepších druhů úplně zdarma, jen když to pan doktor přijal. Tak to bylo také s masem a jinými věcmi, které jsme v kuchyni potřebovali. Nebyly to jen potraviny, které nám byly dodávány, byly to i jiné věci. Firma Simrock z Berlína (pozn. 11) ještě před naším příjezdem dovezla panu doktorovi klavír a pokládala si za čest, že ho směla dodat. Také jsem jednou viděla, že pana doktora sledoval uctivě nějaký mladý muž, který vyčkával, až zajde pan doktor domů a pak rychle vstoupil po několika schůdcích k domovním dveřím a políbil kliku, které se Mistr před chvílí dotkl.

Na Vánoce se sešlo tolik pozorností nejrůznějšjho druhu, že zaplnily byt do posledního místečka. Takové pozornosti nám byly velmi milé a cítili jsme tak, že přece jen nejsme v cizině opuštěni a že je kolem nás kousek domova a lásky. O štědrém dnu byl u nás prof. Kovařík, který měl sice rodiče ve Spillville, protože však byl neustále s panem doktorem, zůstal u nás a měl u nás vlastně druhý domov. Na Boží hod vzpomínal Mistr na české zasněžené vesničky, jak se lidé z nejzapadlejších koutků brodí sněhem a jdou do božího kostelíčku. „Tady ve městě to je ještě tak nějaké korzo, ale kdepak do kostela“, škádlil žertem paní, která pocházela z města. Antonín Dvořák byl velmi zbožný, chodil pravidelně na bohoslužby a i jinak si rád zašel do kostela. Často opakoval, že to, co má, jest od Boha a je jen škoda, že zde nic z toho nemůže nechat Toníkovi nebo Otíkovi. Měl na mysli své hudební nadání.

Na Nový rok – 1. ledna 1895 – se mě ptal, co bude k večeři. Když jsem řekla, že podle tamějšího zvyku krocan, pokýval hlavou. Otázala jsem se ho, chtěl-li by něco jiného. Řekl mi: „Paní by se zlobila.“ Rychle jsem vzpomínala, co nejraději jí, a to mne napadlo. Snad bramborové knedlíky? A uhádla jsem. Vesele se na mne podíval a zdali máme brambory. Šla jsem hned za paní a vše jí řekla. Zprvu ji to opravdu mrzelo, dělat na Nový rok bramborové knedlíky, ale nakonec jsme rychle uvařily brambory a pan doktor byl večer spokojen. Nám však žertem zakázal knedlíky jíst, abychom si prý jednou v Čechách nestěžovali, že jsme u něj měli bramborové knedlíky na Nový rok.

Svůj volný čas trávil Mistr velmi rád v přístavu a díval se na plující lodi. Přijela-li některá z Evropy, chodíval na palubu, což mu bylo, když se představil, ochotně dovoleno. Někdy mne vzal s sebou. Byla jsem jednou s ním, když přijela loď odněkud ze severu úplně pokryta jíním a ledem, takže vypadala – jak pan doktor řekl – jako z dragantu (pozn. 12). Prohlédli jsme si ji a byla jsem překvapena, jak ošklivého vzhledu nabyla, když po přistání otloukli led a připravili jí k úklidu a vyčištění.

V lednu nás vzrušila zpráva o potopení lodi „Elbe“ zejména proto, že se na ní plavilo do Ameriky mnoho českých vystěhovalců. Zvláště pana doktora se zpráva velmi dotkla, takže se dlouho na jeho tváři neobjevil jeho známý dobrosrdečný úsměv.

Od Nového roku to již začalo utíkat a my jsme stále více a více vzpomínali na domov. Často jsem dostávala od bratra Karla dopisy, v nichž mně psal o všem, co se doma dělo. Jednou se mě pan doktor ptal, proč mi nepíše tatínek sám. Když jsem mu řekla, že tatínek umí psát jenom švabachem, prosil mne, abych mu napsala, aby mi psal tatínek sám o všem, co doma dělají na hospodářství, na poli, jak sejí a orají, co dělají krávy atd. Později, když jsem dostávala dopisy od otce, sám je první bral, napsal na zadní stránku obálky, kterou lodí dopis přišel a sám ho také první četl. Z toho je vidět, jak se chápal každé sebemenší příležitosti, která by mu přinesla nějakou vzpomínku z vlasti a jak mu byl blízký i malý člověk.

Ke konci pobytu se mu již hodně stýskalo, jak po dětech, tak po Čechách vůbec, a proto se snažil zpříjemňovat dobu čekání na odjezd vyprávěním svých zážitků z domova. Tak za jarních večerů jsme sedávali a poslouchali jeho veselé i smutné vyprávění. Uměl živě líčit a upoutal vždy pozornost.

Jednou také – mezi jiným – vypravoval o své cestě k císaři Františkovi Josefovi. Byl tehdy jmenován členem panské sněmovny (pozn. 13) a spolu s Vrchlickým musel se jít osobně císaři poděkovat. Když však již měli předstoupit před císaře, strkal prý jeden druhého, aby šel napřed, ani jednomu se totiž napřed nechtělo. Jindy zase zavzpomínal na své dětství a vyprávěl, jak jako malý chlapec šel do sousední vsi kupovat tele na porážku. Tele – jakoby prý to vědělo kam jde – když je vedl přes lávku, nechtělo přejít. To malého Antonína tak rozlítostnilo, že si tenkrát umínil, že se bude raději hodně učit, jen aby nemusel zůstat doma a být řezníkem.

Smluvní doba našeho pobytu se chýlila ke konci a my jsme začali dělat přípravy na cestu zpět. Zatím již nastalo krásné jaro a všichni jsme si již představovali jaro tam doma – v Čechách. Konečně začátkem května přišel den odjezdu a tenkrát se zase ukázalo, jak měli v Americe Antonína Dvořáka rádi. Sešlo se mnoho květinových darů a nesčíslné: „Na shledanou!“ a „Šťastnou cestu!“ bylo Mistrovi voláno. Ještě poslední stisk ruky a již rychle na palubu. Můstek vytažen a už cítíme, jak se odlepujeme a pouštíme na širé moře. Čím dále tím rychleji se zmenšují obrysy přístavu s tím množstvím mávajících lidí, až vše zmizí. Ačkoliv plavba byla klidná a bez nebezpečí, byly jsme s paní Dvořákovou postiženy mořskou nemocí. Jako cestou do Ameriky, tak i zpět dostávalo se panu doktorovi hojně poct a uznání, což přijímal skromně a nenápadně. Většinu času na lodi trávil s biblí v ruce.

Osmého dne večer před přistáním bylo slavnostní dinner. Druhý den ráno, kolem deváté hodiny jsme spatřili pevninu a za chvíli jsme se, téměř po roce, ocitli zase v Brémách. Byl to zvláštní pocit po tolika zážitcích. V Brémách jsme se zdrželi jen několik hodin, neboť jsme se nemohli dočkat domova a čím více jsme se k němu blížili, tím více rostlo naše rozčilení a netrpělivost. Jízda vlakem byla nekonečná. Druhý den ráno spatřili jsme konečně Prahu. Nikdy nezapomenu na ten pohled, který se nám naskytl, když jsme vjížděli do nádraží. Nástupiště bylo doslova přeplněno davy mávajících lidí. Ota a já jsme vystoupili dříve, abychom uvítání dobře viděli. Zase zde byl orchestr Národního divadla, zástupci konzervatoře a jiní a jiní, byly zde zastoupeny všechny složky nejen našeho hudebního, ale i uměleckého světa vůbec. Česká filharmonie, která za nepřítomnosti Mistra Dvořáka byla na turné v Itálii, přivezla mu odtamtud krásnou tužku, která měla podobu hůlky se stříbrným knoflíkem. Byla Mistrovi odevzdána na nádraží Josefem Sukem s poznámkou, aby jí napsal novou symfonii.

Šťastně jsme se vrátili do Prahy a brzy jsem se setkala se svými bratry. Ještě několik dní jsem zůstala u Dvořáků, neboť jsme si na sebe zvykli a nemohli jsme se tak rychle rozloučit. Konečně jsem na naléhání rodičů odjela domů do Kožlan, po kterých se mi již také stýskalo. Po roce odloučení jsem zjistila, že se zde za tu dobu nic nezměnilo. Já jsem však nabyla nových zkušeností, naučila jsem se jinému pohledu na lidi a svět. Již tehdy jsem věděla, že budu na ten rok s Dvořákovými v Americe vzpomínat jako na nejkrásnější dobu svého života.

Ještě na lodi mi pan doktor slíbil, že mi na mé svatbě zahraje v kostele na varhany. Po Novém roce jsem se měla vdávat. Zajela jsem také do Prahy, abych pozvala Dvořákovy na svatbu a připomněla panu doktorovi jeho slib. Paní Čermáková si mne však dříve vzala stranou a důvěrně mi šeptala: „Baruško, moc ho nezvěte, pan doktor by chtěl hned po veselce domů a holky (byly mně za družičky) si chtějí zatancovat, a to by se nemohly zdržet.“ Tak z hraní sešlo, ale holky jely a zdržely se u nás celý týden. Ve dne jezdily po okolí, večer se tancovalo a týden utekl jako voda a byl už opravdu konec (pozn. 14).

Není možno zapomenout na člověka, jakým byl Antonín Dvořák, zbožný, lidský, srdečný a přitom vznešený. Jiný než druzí. To jsou mé vzpomínky na muže, nesmrtelného umělce, který mi dal tolik pro život. Život se stočil do všedních kolejí a kdyby nebylo občasných styků s Dvořákovými a Kounicovými, bylo by mi vše připadalo jako krásný sen. Někdy jsem zajela do Prahy a při té příležitosti navštívila Dvořákovy. Jednou zajel do Kožlan hrabě Kounic. Když měl přijet poprvé, měla maminka obavy, co tak vzácnému hostu uvaříme, aby mu chutnalo. Protože jsem však znala jejich prostotu — těšila jsem maminku, aby neměla starosti. Hostu se u nás líbilo, takže se zdržel déle než předpokládal, a co se jídla týkalo, když odjížděl a seděl v kočáru, prosil pan hrabě maminku, aby mu dala kousek té dobré buchty na cestu.

M. Bulíř:

Poznámky a vysvětlivky ke vzpomínkám Barbory Škuderové-Klírově

1. Antonín Dvořák jezdil do ciziny již delší dobu před rokem 1894. Řídil koncerty ze svých děl např. v Anglii, v Německu, tehdejším Rusku atd. Kromě toho jezdil např. na přátelské návštěvy k Johannesu Brahmsovi do Vídně, pracovně jezdil do Berlína k N. Simrockovi, který mu tiskem vydával jeho díla apod.

2. Viz úvodní kapitolu této publikace. V roce 1894 byl Dvořák ředitelem newyorské konzervatoře již třetím rokem, a v tomto roce si zajel do Čech pouze na dovolenou.

3. Otilie Dvořáková se narodila 6. června 1878 (zemřela 6. července 1905), proto lze jen ztěží říci, zda již v roce 1894 byla zasnoubena; když, tak tajně, aby o tom rodiče nevěděli. Josef Suk (narozen 4. ledna 1874, zemřel 29. května 1935), její příští manžel, ukončil svá studia na pražské konzervatoři v roce 1892. Hudební skladbu studoval v posledním roce svých studií, a to u Antonína Dvořáka, který od roku 1891 až do svého skonu byl uměleckým ředitelem pražské konzervatoře. Josef Suk docházel do rodiny Dvořákovy již za svých konzervatorních studií, aby skladateli opravoval jeho orchestrální skladby do klavírních výtahů. Podle Jana M. Květa (ve sborníku „Josef Suk. Život a dílo. Studie a vzpomínky“ z roku 1935; str. 111) došlo k oficiálnímu zasnoubení Otilky a Josefa Suka až na podzim roku 1898 a svatba se konala 17. listopadu 1898 v kostele sv. Štěpána v Praze na Novém Městě.

4. Koncert se konal v Národním divadle 13. října 1894, z Prahy Dvořákovi odjížděli 16. října toho roku.

5. V hotelu Waterloo; v Hamburku Dvořákovi strávili dva dny většinou se skladatelem Josefem B. Foerstrem, jenž do Hamburku následoval svou ženu Bertu, rozenou Lautererovou, která sem byla pozvána jako operní zpěvačka Gustavem Mahlerem. V Hamburku a ve Vídni prožili manželé Foerstrovi celkem 25 let a vrátili se do vlasti až roku 1918.

6. Antonín Dvořák sám se znal s otcem J. B. Foerstra, Josefem Foerstrem, rovněž velmi dobře, a to už z doby, kdy Dvořák byl ještě varhaníkem v kostele sv. Vojtěcha v Praze (1874).

7. O tomto dvoudenním pobytu A. Dvořáka v Hamburku pak vyprávěl Josef B. Foerster v článku „Antonín Dvořák v Hamburku“, který byl uveřejněn ve sborníku „70 let Umělecké Besedy 1863–1933“, vydaném v Praze roku 1933. Hovoří o tom též Otakar Šourek ve 3. dílu své monografie „Život a dílo Antonína Dvořáka“.

8. Manželům Dvořákovým zemřely v raném věku celkem tři děti; 1. Otakar (4. dubna 1874–8. září 1877), 2. Josef (19. září 1875–21. září 1875) a 3. Růžena (18. září 1876–13. srpna 1877). Dalších šest dětí se již dožilo dospělého věku.

9. Antonín Dvořák byl jmenován doktorem hudby honoris causa na univerzitě v Cambridgi v Anglii (nikoliv v Oxfordu) 16. června 1891 na slavnostním ceremoniálu, přičemž čestný doktorát byl anglickou unievrzitou již pro Dvořáka schválen v roce 1890. V roce 1890 (teprve po cambridgské univerzitě) bylo také rozhodnuto udělit mu čestný doktorát filozofie na Karlově univerzitě v Praze (zásluhou prof. dr. Otakara Hostinského). Tento čestný titul pražské univerzity převzal Dvořák 17. března 1891.

10. Josef Jan Kovařík (naroz. 11. července 1870 ve Spilliville, stát Iowa, zemřel 19. února 1951 v New Yorku), jehož otec (Jan Josef Kovařík, 1850–1939) byl rodákem ze Všeteče u Protivína a v roce 1869 se přestěhoval do Spilliville v Americe. Josef Jan Kovařík studoval hru na housle, violoncello, klavír a varhany již od útlého dětství v Americe. Roku 1888 jej otec poslal na konzervatoř do Prahy, aby tu studoval hru na housle. Studium zde ukončil v roce 1891, avšak na výzvu administrativního ředitele konzervatoře A. Bennewitze si prodloužil konzervatorní studium ještě o rok. Do Ameriky se pak vrátil s A. Dvořákem, jenž se pak postaral, aby mladý Kovařík se stal učitelem houslí na Národní konzervatoři, kde Dvořák byl ředitelem. Po dobu Dvořákova pobytu v Americe byl Kovařík jeho stálým průvodcem jak v New Yorku, tak např. v Chicagu (na Světové výstavě), v Bostonu apod. a pozval jej i domů do Spilliville, aby tam Dvořák v létě 1893 strávil dovolenou.

11. U nakladatele N. Simrocka v Berlíně byla vydána tiskem většina děl Antonína Dvořáka.

12. Dragant je ztvrdlá šťáva z kozince (cukrářská potřeba).

13. Ant. Dvořák a Emil Frída (= básník Jaroslav Vrchlický) byli jmenováni doživotními členy panské sněmovny ve Vídni v dubnu 1891, obvyklou přísahu pak jeli oba složit do Vídně na zasedání sněmovny v úterý 14. května 1891.

14. Do Prahy se všichni vrátili 27. dubna 1895 a svatba „Barušky“ se konala 22. února 1897, tedy téměř až za dva roky po návratu. O svatbě viz též vzpomínky syna Tomáše Škudery v poslední kapitole této brožury.

Tomáš Škudera (syn):

O rodině Škuderů.

Jak Barbora Škuderová Klírová vyprávěla svým nejbližším o své cestě s Antonínem Dvořákem do Ameriky.

Barbora Škuderová, rozená Klírová, se narodila 1. ledna 1875 v Kožlanech v dnešním okrese Plzeň-sever, zemřela 2. srpna 1956 v Lovosicích. Její otec Josef Klír se vyučil truhlářem, pak odešel na několikaletou praxi do Německa. Když se vrátil domů do Kožlan, převzal od svých rodičů asi desetihektarové hospodářství. Ve volném čase, zvláště v zimě, vyráběl nábytek, převážně určený pro nevěsty. Za manželku měl Annu, rozenou Bláhovou ze Slatiny, která leží blízko Kožlan.

Manželé Klírovi měli čtyři děti: dceru Barboru a tři syny – Klimenta, Karla a Josefa. Nejstarší syn Kliment byl truhlářem a po rodičích převzal hospodářství a v Kožlanech byl také pokladníkem místní hospodářské správy. Karel se stal ředitelem zemské účtárny. Josef studoval na umělecko-průmyslové škole v Praze a v německém Stuttgartu, později se stal profesorem v Brně, kde vyučoval hlavně kreslení. Karel Klír jako svobodný úředník bydlel u matky Dvořákovy manželky a svého bratra Josefa seznámil s hrabětem Kounicem, který měl za manželku Josefínu (roz. Čermákovou), sestru Dvořákovy manželky Anny.

Jak se Barbora Klírová dostala s rodinou Antonína Dvořáka do Ameriky? Její syn – Tomáš Škudera – podle vzpomínek své matky, jež při různých příležitostech vyprávěla doma svým nejbližším, o tom říká: Rodiče Dvořákovy manželky, Jan Jiří Čermák s manželkou Annou, měli v Praze na Florenci zlatnický obchod. Anna Čermáková se po smrti svého manžela (27. února 1873) přestěhovala ke své dceři Anně a k zeťovi Ant. Dvořákovi do Žitné ulice, kde Dvořákovi měli pronajaté celé poschodí. Paní Čermáková, kromě výpomoci ve vedení domácnosti Dvořákovy rodiny, proto mohla část bytu pronajímat svobodným úředníkům; jedním z podnájemníků byl i Karel Klír, úředník zemského výboru. Jejím prostřednictvím a prostřednictvím svých bratří Karla a Josefa se Barbora Klírová sbížila s rodinou Antonína Dvořáka.

Antonín Dvořák byl v letech 1892–1895 ředitelem Národní konzervatoře hudby v New Yorku. V roce 1894 přijel do Čech na dovolenou. Když se na podzim vracel zpět do Ameriky, nechtěl s sebou brát všechny své děti, aby nebyly vytrhovány ze studií. Aby se paní Dvořákové po domově – hlavně tedy po dětech – tolik v cizině nestýskalo, hledal pro ni skladatel vhodnou společnici, která by s nimi a s devítiletým synem Otakarem jela do Ameriky. Manželé Dvořákovi věděli, že bratři Klírovi mají svobodnou sestru, a tak Antonín Dvořák osobně požádal Barboru Klírovou, aby jela s jeho rodinou do Ameriky. I když Barbora měla v té době již známost s Tomášem Škuderou, dostala k cestě za oceán svolení jak od rodičů, tak od svého budoucího chotě.

Barbora byla považována za člena Dvořákovy rodiny hned od samého počátku, kdy to bylo dojednáno s jejími sourozenci a Ant. Dvořákem při zdvořilostním představení se v domácnosti, s níž se měla vydat na dalekou cestu. Když se Barbora po návratu z Ameriky do Čech provdala za Tomáše Škuderu, ráda vzpomínala na Antonína Dvořáka, jeho manželku i děti. Vyprávěla o nich doma při různých příležitostech.

O Ant. Dvořákovi vždy říkávala, že to byl „anděl v lidské podobě“. Ke každému byl neobyčejně laskavý, milý a štědrý. Svou manželku i děti bezmezně miloval a vždy se k nim choval jako „zlatý muž a otec“. Podle vyprávění Barbory Škuderové prý paní Dvořáková sama se starala o rodinný finanční rozpočet; Mistr měl velmi dobré srdce a oplýval štědrostí, takže by mu prý nezůstala ani vesta a rodina by jistě žila v bídě, kdyby nezasáhla jeho manželka. Paní Dvořáková byla výbornou chotí i matkou po všech stránkách. Byla energická, přitom však ohledupiná k muži i dětem a vždy vystihla momenty svého manžela, kdy měl smysl jen pro komponování. V tom směru mu vždy vycházela vstříc a pomáhala tak, jak jen mohla.

Když celá „výprava“ do Ameriky vstoupila na loď, přistoupil k ní kapitán lodi a Mistru Dvořákovi představoval nastoupené důstojníky jednoho po druhém. Pak jej i celou rodinu uvedl do příslušných kajut první třídy. Kdykoliv pak členové Dvořákovy rodiny během plavby přicházeli na koncert lodního orchestru, který se konal na palubě, dirigent koncertu přispěchal k Mistru Dvořákovi, aby mu – vzdávaje tak světoznámému skladateli čest – předal taktovku k řízení. Příchod na palubu se nikdy neobešel bez hlučného a dlouhotrvajícího potlesku přítomných zde cestujících, kteří Dvořáka takto vítali. V Americe – když Ant. Dvořák v novém domově komponoval svá díla – chodil v zadumání po pokoji, palce obou rukou měl zasunuty za průramky vesty a ostatními prsty poklepával po přední straně vesty jako na klavíru. To několikrát opakoval, pak si sedl ke klavíru, přehrál si novou melodii a hned psal.

Antonín Dvořák i jeho manželka oslovovali Barboru Klírovou vždy „Baruško!“ a Barbora Mistra oslovovalo „pane doktore!“ Jednoho dne přišel v dopoledních hodinách k Barboře a svým roztomilým způsobem řeči jí řekl: „Baruško – víte, na co bych měl dnes velkou chuť, jestli byste mi udělala?“ – „Jen si řekněte, pane doktore“, řekla Baruška. — „Na naše švestkové knedlíky." A Baruška ráda mu vyhověla. Mistr jí pak za ně velmi děkoval. Paní Dvořáková se však na Mistra zlobila — samozřejmě, jen tak „na oko“ — proč že Barušku s tím obtěžoval, když byli zásobeni, ba přímo zasypáváni zdarma největšími dobrotami z newyorských potravinářských obchodů. Tyto obchody a podniky se prý totiž přímo předháněly, aby se mohly dostat do Dvořákova domu a zásobovat Dvořákovu rodinu.

U Dvořáků byly na denním pořádku přátelské i zdvořilostní návštěvy umělců všeho druhu. Jedna z těchto návštěv byla podle Baruščinch vzpomínek zvláštní a ráda o ní doma v Kožlanech vyprávěla. Toho dne, kdy návštěva měla přijít, vládla v celé domácnosti zvláštní atmosféra. Baruška se Mistra zeptala, kdo bude tím hostem; byla však zklamána, když se pouze dozvěděla, „že bude překvapena“. Krátce nato na ulici před domem zastavila ekvipáž a ozval se domovní zvonek. Mistr sešel dolů, aby přivítal hosta a uvedl ho do bytu. Byl to černoch, profesor hudby, který přijel k Dvořákovům na zdvořilostní návštěvu. Když mu byla celá rodina, včetně Barušky, představena, následovalo pohoštění a pak se oba muži odebrali do hudebního salonu, a tam pak zněly na klavíru čtyřručně hrané Dvořákovy skladby.

Dvořákovi nezapomněli na Barušku ani po návratu z Ameriky. Antonín Dvořák slíbil, až se bude vdávat, že jí zahraje v kostele na varhany. Svatba se konala v Kožlanech 22. února 1897. Ale paní Dvořáková (podle vzpomínek Barušky však to byla její matka – viz předcházející kapitolu) poprosila Barušku, aby Mistrovi jeho účast na svatbě rozmluvila. Ant. Dvořák by totiž jistě chtěl po svatbě hned odjeti, a to by musely odjet také Dvořákovy dcery Otilie (pozdější chot skladatele Josefa Suka) a Magda, které byly pozvány na svatbu jako družičky. A ony by se tak rády na svatbě zdržely déle, aby si zatancovaly!

Svatba trvala celý týden. Každý večer se v nedalekém hostinci tancovalo při muzice, v níž hráli studenti. Hostinec byl prý znám také výbornou kuchyní. Obě Dvořákovy dcery se na veselce přece jen zdržely celý týden. Magda tu měla svého „průvodce“ hejtmana rakousko-uherské armády Plutarcha, Otilka Jaromíra Bureše. Oba družbové byli ženichovými kamarády. Ženich byl výborným tanečníkem a později svému synovi – rovněž Tomášovi vyprávěl, že obě děvčata jej nenechávala sedět, takže když týden uplynul, byl z toho tance všecek unaven. Baruška dostala od Dvořáků jako svatební dar zlaté kapesní hodiny s řetízkem. Od hraběte Kounice dostala pak pozlacený soubor lžic, vidliček a nožů v kazetě, vyložené červeným plyšem, a na ní bylo vyraženo věnování.

Baruška – po svatbě už jako Barbora Škuderová – udržovala s rodinou Dvořákových ty nejpřátelštější styky i nadále. Ještě roku 1904, když skladatel byl již nemocen, projevil přání, že by rád ještě jednou viděl Barušku a její děti. Barbora Škuderová tedy přijela do Prahy a k Dvořákovům šla se svým bratrem Karlem Klírem a vzala s sebou pětiletou dcerku Annu. Dvořákův syn Otakar věnoval Barušce fotografii svého otce, kterou sám zhotovil na Vysoké v den skladatelových narozenin 8. září 1903, a nechal ji svému otci podepsat. S touto fotografií poslal Otakar Dvořák Barušce i obrázek domu v New Yorku, v němž Dvořákova rodina s Baruškou v letech 1894 a 1895 bydlela.

•

Dospěli jsme ke konci vyprávění o Dvořákově pobytu v Americe, jak na něj vzpomínala Barbora Škuderová-Klírová, i jak o něm vyprávěla doma v rodině. Stručně jsme si o této epizodě Dvořákova života řekli, jak ji viděl a popsal Dvořákův hlavní životopisec, Otakar Šourek.

Na závěr pro úplnost připojujeme vysvětlení, jak se vzpomínky Barbory Škuderové-Klírové a jejího syna Tomáše Škudery dostaly do Vlastivědného kroužku Zlonicka, který spravuje zlonický „Památník Antonína Dvořáka“. „Do „Památníku Ant. Dvořáka“ ve Zlonicích jezdí každoročně mnoho návštěvníků ze všech koutů naší vlasti i z ciziny. Při svých hromadných zájezdech se tu pravidelně zastavují také pacienti nedalekých Mšené Lázní. V roce 1981 při jednom takovém zájezdu mšenských pacientů do Zlonic přivedla vedoucí zájezdu předsedovi Vlastivědnému kroužku Zlonicka, Miroslavu Horovi, pana Tomáše Škuderu, a ten mu narychlo – blížil se konec celého zájezdu – vyprávěl o cestě své matky do Ameriky při druhé cestě Antonína Dvořáka, kdy dělala společnici paní Dvořákové.

Protože času nebylo nazbyt a vyprávění bylo mnoho, požádal předseda Vlastivědného kroužku Zlonicka pana Tomáše Škuderu, aby tyto vzpomínky napsal, že by je Vlastivědný kroužek mohl vydat tiskem. Tomáš Škudera je skutečně napsal a dal Vlastivědnému kroužku souhlas k otištění – dokonce bez nároku na odměnu. Patří mu tedy vřelý dík nejen Vlastivědného kroužku Zlonicka, ale všech ctitelů Antonína Dvořáka a jeho hudby. Zásluhou a nevšední ochotou T. Škudery se nám dostává do rukou další příspěvek k poznání Dvořákova bohatého života.

Sestavil B. Maleček

1. Svatební foto novomanželů Dvořákových. 2. J. Kounicová (roz. Čermáková). 3. Rodina J. Klíra ve Slavkově v r. 1916.