V dnešní době lze těžko uvěřit skutečnosti, že jedna z největších rybničních soustav na Moravě byla vybudována na říčce Litavě s vodními kolosy od Slavkova až po Měnín. Díváme-li se pozorně při zapadajícím či vycházejícím slunci v údolní nivě po krajině v našem slavkovském či vážanském katastru, anebo v holubickém při Rakovci či potocích u Němčan i zaniklých Konůvek, možno tam spatřit v souhře světla i stínu terénní rozorané nerovnosti se spádem k vodotečím.
To však nejsou za svým účelem vybudované meze, nýbrž staré břehy rybníků a jejich hráze. Až počátkem 21. století po dožití a zanedbání údržby melioračních systémů a zvláště po mokrém roce 2010 s neobvykle bohatými srážkami vedoucími k zátopám údolních niv se bývalé rybníční plochy opět naplnily. Nenápadné rozorané meze ukázaly svůj původní účel, ke kterému byly obrovským úsilím lidu před staletími zřízeny. Rozvržení cestní sítě v údolních nivách určují dodnes stojící hlavní hráze bývalých rybníků. Například Němčanský rybník určil svoji polohou hlavní hráze trasu silnice ze Slavkova na Bučovice. Hlavní hráz bývalého Slavkovského rybníku slouží pro přístup do průmyslové zóny k firmám u Dvora Rybník. Silnice mezi obcí Vážany a obcí Hrušky vede u bývalého mlýna po hlavní hrázi Vážanského rybníku, kolosu o výměře přes 1 km2 vodní plochy. Hlavní hráz Holubického rybníku u Staré valchy dodnes slouží již jen jako polní cesta, byť svého času byla cestou takzvaně vozovou – hlavní ze Slavkova na Brno. Nahradila ji až císařská silnice na Hodonín zvaná „Uherská“, jejíž budování bylo započato za císaře Josefa II.
Největším rybničním kolosem na Moravě byl rybník u Měnína s vodní pohyblivou plochou kolem 5 km2. Měl stejný název Nesyt jako nenasytný Nesyt u Valtic. Nasazovalo se do něj dvojnásobné množství násady než do valticko-sedleckého Nesytu o vodní ploše 325 ha a hloubce při hrázi 5 m.
Ve Slavkově se před jižní fortifikací města rozkládal rybník pod názvem Tazus o pohyblivé výměře cca 1,4 km2, na který pod dnešním „Šestisplavem“ navazoval rybník „Vážanský“ s vodní pohyblivou plochou nad 1 km2. Dodnes je lokalita nad tímto rybníkem při slavkovském katastru vedena pod názvem Wegspiegel – zrcadlová cesta podle starého názvu „zrcadlo“ pro rybniční hladinu.
Rybník u Holubic, Kobylnic a v soustavě u Vážan, Žatčan, Měnína se stal součástí srategického plánu císaře Napoleona v bitvě u Slavkova v r. 1805. Tehdy rozprášené jednoky ruské armády vrhl proti napuštěným rybníkům s tenkým ledem a bažinám na Litavě. Dokonaly dílo zkázy na mužstvu, kavalerii i trénu bořícího se v ledu, které bylo navíc odstřelováno šrapnely, kartáči i granáty z děl postavených na návrší u Újezda. Rybník Holubický s bažinatým terénem na Rakovci sevřel rakouské a ruské jednotky s jediným propojením po jeho hrázi u Staré valchy, kudy se valila část prchající armády na Slavkov a dále k východu.
Rytina vyobrazující bitvu u Slavkova s nákresem bažin i rybníků, jež byly důležitou součástí strategických rozhodnutí císaře Napoleona.
Na otázku, jak je možné pojmout a zadržet takovýto obrovitý objem vody pro rybníky v dnes již suché oblasti, je jen jediné vysvětlení. V posledním století je totiž jiné, suché klima oproti 14., 15. a 16. století, které bylo srážkově bohaté pro neobyčejný rozvoj rybníkářství a také teplé a příznivé pro nebývalý rozvoj vinařství. Naopak století 17. již bylo velmi studené a vyhnalo Švédy k útoku na jih. Podobně tomu bylo ve 13. století, kdy studené klima vyhnalo z promrzlých stepí Mongolska a Asie do Evropy Tatary, kteří se probili až na Moravu. Jejich hordy zastavují v postupu až Germáni.
Nepochybně musel být na Litavě i Rakovci ustanoven mezi vlastníky rybníků prostřednictvím hospodářských správců určitý turnusový řád pro vypouštění a napouštění velkých ploch. To proto, aby vypouštěná voda z jednoho rybníku napouštěla rybník v kaskádě, který byl prázdný. Potrava pro ryby se získávala po výlovu pravidelným jednoročním ležením rybníku ladem na sucho, aby narostla pastva v podobě různých trav i bylin. Stav vody se během roku při napouštšní zvyšoval a zatápěl trávy k pastvě ryb na březích s mírným sklonem. Systém rybničního chovu byl podobný s trojhonným hospodařením, kdy pole třetí rok leželo ladem pro vznik pastvy a pro zaorání organické hmoty k získání síly.
Mapa s vyznačenými zbývajícími rybníky vydaná v Paříži pod názvem Plan du champ de bataille d’Austerlitz vzešlá z 2. vojenského mapování v r. 1838.
Při zvyšujícím se počtu obyvatel v době středověku převládá snaha o přeměnu neúrodných pustin v hospodářsky produktivní oblasti. Duchovní řády se dobrovolně ujímají nehostinných míst převedených z držení panovníka, jako například i řád německých rytířů ve Slavkově od roku 1237. Rytíři rozvrhli hrazený půdorys našeho města se špitálem i školou, který opřeli o předsunuté pásmo vodních příkopů s velkou bažinatou plochou okolo města, mimo severozápadu. Vyosené hradební bastiony svíraly na dostřel kuše hráz vodní plochy na jihu, takže bylo obtížné se prosmýknout před Vodní bránu (později Hodinovou). O německých rytířích, mezi kterými je zastoupeno i domácí panstvo české národnosti, staří letopisci píší, že „na Pomořansku i Mazovsku divy tvoří a své přepevné sídlo Marienburg z bláta na blátě postavili“ (2). Rytíři, Špitální bratři od Německého domu Svaté Marie v Jerusalemě, vybudovali ve Slavkově svoji největší opevněnou komendu na Moravě s názvem Commendatoris de Nusedllicz. Patřili za vynikající znalce vodních děl.
K ochraně majetku před pytláctvím na rybnících jsou zavedeny přísné a odstrašující tresty. Byl-li kdo přistižen při krádeži ryb, postihlo jej krátké řízení jako „škůdníka zemského“, zbojníka a lapku. Byl pověšen na nejbližší olši při cestě k rybníku, aby jako umrlec děsil pro výstrahu v co největší dálku a na hruď mu zavěsili rybu jako důkaz viny.
Udělením privilegia hrdelního práva za zásluhy a služby králi Václavu II. je v roce 1288 slavkovské komendě povoleno postavit šibenici. V době existence velkého slavkovského rybníku Tazus a Vážanského rybníku se nalézala křižovatka cest u návrší Šibeničního vrchu ležícího nedaleko rozlehlé vodní plochy. Pověšeného delikventa tak bylo možno spatřit z veliké vzdálenosti od města Slavkova, Vážan i Křenovic, ale především od celé délky rybničních břehů. Šibeniční vrch u Slavkova se nalézá při silnici na Křenovice na severní straně návrší za barokní alejí. V katastrálním území má podnes lokalita nad rybníky název Pod spravedlností.
Slabá a chaotická vláda krále českého a sesazeného císaře říšského Václava IV. vede k hospodářskému a právnímu rozvratu. Husitské války vzniklé po vzájemném boji moravských markrabat jsou v podstatě již občanskou válkou vedoucí k hlubokému hospodářskému útlumu na další půlstoletí, nehledě na nespočet pobitého obyvatelstva.
Slavkov s nedostatečným počtem obránců je obklíčen po žních roku 1423 husitským vojskem hejtmana Haška Ostrovského z Valdštejna. Komenda – městský hrad na způsob citadely byl vypálen, hradní posádka pobita i s osazenstvem žen i dětí. Po té byla rozbořena i s kostelem sv. Jakuba a Panny Marie a rozbořen byl i špitál s kostelem sv. Jana v ulici Špitálské. Oslabení rytíři však Slavkov již nedrželi mimo faru, neboť po prohrané bitvě u Tanenbergu splacenou zástavu král Václav, tak i Zikmund neuznal. Václav IV. však propůjčil městu znak jako potvrzení propadu majetku slavkovských rytířů ve prospěch královské komory.
K uvedenému období máme zprávu o rybniční soustavě na Rakovci u Velešovic a na potoce z lesů u zaniklé obci Konůvky, nedaleko vrchu Kepkova se zaniklou tvrzí v 15. století.
Po válkách husitských dochází ke konci 15. století k hospodářskému zotavení. Je to právě Vyškovsko, kde je podle badatele R. Hurta poprvé doložen zdokonalený způsob rybničního hospodaření. Ten spočíval se zavedením rybníků třecích, ze kterých je plod přemístěn na 2 až 3 léta do rybníků výtažných. Z takovýchto rybníků pomocných byla ryba na další 2 až 3 léta přemístěna do rybníků hlavních, zvaných kaprových.
Jsou budovány rozsáhlé rybniční plochy i s povýšením stavu hladiny. Dochází však na Slavkovsku k zátopám a velkým škodám na sousedních pozemcích a k záboru selské půdy. Vzniku rybníků na Moravě v tom čase velmi napomohl skvělý hospodář a rozhodčí při sporech při vzniku nových vodních děl Vilém z Pernštejna, jenž svým jměním třikráte předčil Rožmberky. Jeho syn Jan z Pernštejna se stává prostředníkem ve sporu o splacení kupní částky za slavkovské panství mezi Žofií z Valdštejna a rodem Kouniců – kupujících. V tom čase je doložen k roku 1516 vznik druhého rybničního kolosu, zčásti ležícího na slavkovském katastru, s názvem Vážanský rybník.
Rozšiřování rybniční plochy a vrcholu v rybničním chovu je dosaženo v Království českém v polovině 16. století. Posledním, avšak již neuskutečněným počinem k rozšíření rybničních soustav v historii Čech a Moravy, bylo nařízení místodržitele, arcivévody Ferdinanda Habsburského, který se na přání otce dotazoval všech hospodářských hejtmanů na statcích královské komory, zda-li je možno více rozšířit rybniční plochy. V odpovědi na otázku odpovídají ano, avšak na úkor výnosů z půdy, lesů a myslivosti tehdy u šlechty velmi oblíbené.
Tehdejší maso z kapra bylo velmi chutné, plátkovalo se a nebylo tak tučné z přikrmování jak v dnešních časech. Měšťané si s přivolením vrchnosti zřizují haltýře, tedy „podkolení rybníčky“ v mělkém terénu pro uchování ryb nejen pro postní časy.
Rozdíl ve výdajích a příjmech byl u chovu ryb 1:4 ve prospěch zisku. Z prodeje ryb plynuly šlechtě obrovité peníze, které jí napomáhají vskutku k panskému životu. Oldřich z Kounic přestavuje koncem 16. století ve Slavkově hrad na renesanční zámek. Okázalost možno spatřit na nejen na dochovaných fragmentech z renesančního zámku, ale i na podobě měšťanských domů ve Slavkově na Petruzziho 2. plánu.
Petruzziho ztracený plán města – výřez Palackého náměstí před polovinou 18. století
Slavkovský hradební systém s velkou rybniční plochou a mokřady, které zesilovaly fortifikační účinek, byl podoben městu Jindřichův Hradec. Slavkov byl od jihu nepřístupný a těžce napadnutelný. Zapojení vodních ploch do pevnostních systémů i při případném prokopání hrází umožňovalo stále chránit sídla, neboť nebylo možno na vzniklé bažiny po vypuštění vody postavit obléhací děla. Jízdní oddíly sultána se v 16. století při obléhání Vídně opakovaně probíjeli na Moravu až po Ždáňsko, kde zajímali otroky. Na oslabenou a nejednotnou Evropu se po třicetileté válce opět valí turecké hordy, což byly spojené sbory Maloasiatů, Egypťanů, Berberů, Albánců, Adrianopolců a dalších.
Poslední období oprav slavkovských hradeb a vodního systému s Tazusem bylo v čase posledního obléhání Vídně Osmany v r. 1683.
Obvyklým sabotážním činem nepřítele bylo prokopání hrází rybníků, které tak byly vyřazeny z činnosti a to vedlo k vyhladovění obyvatel i vojska. Tak se stalo u Vážanského rybníku, jehož hráz prokopali Švédové na konci třicetileté války. Obrovský úbytek obyvatelstva způsoben vybitím a nemocemi vedl k ztrátě ceny nemovitostí. Veliké plochy rybníků, orné půdy a vinic ležely ladem. Výnosy klesaly také pro vyčerpání potravy v turnusovém režimu chovu ryb a snad i vlivem studeného období v 17. století, kdy se délka odchovu ryb v hlavních kaprových rybnících prodlužuje ze dvou na tři léta, tak jako u odchovu kapřího plodu.
Od poloviny 18. století, období válek s Pruskem, se rozšiřuje chov ovcí na úkor rybniční plochy. Slavkovský Tazus již není napouštěn. Další ránu rybníkům způsobuje sám císař Josef II., kdy svými dekrety doporučuje zvýšit pastevectví a toleruje daňové zatížení na rybniční hospodaření. V tom čase je ve Vídni stále ještě v oblibě prodej a nákup moravských ryb.
V období napoleonských válek se zastavil hospodářský růst na celá desetiletí a poslední velký rybník Vážanský již není napouštěn. Pastevectví vynáší stále nejvíce díky výrobě vlny až do roku 1872, kdy od vídeňské výstavy je dovážena levnější bavlna z Austrálie. Od toho času chov ovcí slábne a opět trh vyhledává rybu. Staré hráze jsou prohlédnuty a řada rybníků opět napuštěna.
Vypuštěný rybník Tazus s hradebním systémem města Slavkova s Postrannou i mlýnským náhonem počátkem 18. století. Plán Der Stadt Austerlitz
Způsob chovu ryb probíhal podle hospodářské správy na statcích knížete z Liechtensteinu i po 1. světové válce na rybnících u Lednice takto. Nechávaly se prázdné úhořit dva roky, kdy prvním rokem se na dno sela pšenice, druhým rokem se po nakypření půdy sázely brambory a po napuštění se nasazovaly ryby na dobu „tři tepla“ (tři roky). Výnos z rybníkářství se v meziválečném období pohyboval v Československu zhruba 230 kg ryb z 1 ha rybniční plochy.
Do znárodnění a likvidace malopodnikání v r. 1948 sloužily mlýnské náhony při březích rybníčních ploch nejen pro pohon mlýnů, ale i vodních turbín pro výrobu elektřiny, jako například při Staré valše na hrázi u Holubic.
Splavy byly nedílnou součástí vodního systému ve Slavkově. Splav u lávky přes Litavu za sídlištěm Polní byl odstřelen v šedesátých letech 20. století. Rozděloval vody Litavy do starého koryta Litavy při železniční trati a do koryta nového, který vznikl propojením s mlýnským náhonem (odtokové vody z mlýna od Slovanské) končícím u dolní Redlichovy vily. Šestisplav (šestý splav) vyhodila do vzduchu spolu s mostem přes Litavu a Prostředníček demoliční četa Wehrmachtu v dubnu r. 1945. Cukrovar a most nad železnicí se jim nepodařilo odpálit díky sabotáži na vedení k roznětkám, kterou provedl pan Dvořák – spolumajitel slévárny a hrdina Slavkova, když demoliční četu bohatě občerstvil a tím velice unavil.
Stavby rybníků
Rybniční soustavu ve středověku zaměřovali zeměměřiči s velkou citlivostí a znalostí terénu v místě jen s pomocí vodováh, krokvic a provazů. Místo hlavní hráze se pokud možno určilo v nejužším místě prostoru včetně průběhu bočních hrází námětných. V místě hlavní hráze se kopal hluboký příkop až na pevnou půdu, aby se zjistilo, zda-li je podloží pevné pro vlastní základ hráze bez plovoucího bahna. Narazilo-li se na bahno, založení hráze se přesunulo výše či níže. Vykopaný příkop se naplnil kamením, na který se stavěl základ hráze s poctivě pěchovanou zeminou. Zachariáš z Hradce – hejtman Moravský určil poměr mír hráze u jednoho z rybníků takto: šíře základu hráze 50 loket, závěr – vrch hráze 12 loket (6 metrů), výška hráze 12 loket. Břehy se ponechávaly o velmi mírném sklonu za účelem „pasení ryb“. Na stavbě rybníků se pracovalo i 30 let, přičemž se terén odorával stále dokola. Hráz se tarasila kameny, předtím i výdřevou. Existovaly i rybníky bez výdřevy takzvané „bezdrevy“. Pod hrází byl vyveden k vypouštění takzvaný kbel – trouba, u velkého rybníku jich mohlo být více. Byly vytesány z dubového či jedlového kmene a složeny byly ze dvou na sebe položených polovic kmene. Jednalo se o základní technické vybavení, které umožnilo vznik rybníku. Vyzdil se splav z kamene a také „samice“ – dolní část splavu. Rybníky stavěla chasa zvaná rybníkáři, kteří putovali od stavby ke stavbě s dětmi i rodinami. Zvláštní poslání při zhotovení vodních děl měl pracovník s profesí prontnar – palič, neboli ohnivec, který, ač méně placen než rybnikáři, vypaloval na ploše budoucího dna roští a keře. Království české bylo natolik inspirující pro okolní země, že přicházeli k nám zdaleka cizinci, zvláště Němci, nabýt zkušeností se stavbou a provozem rybníků.
Stavba „Šestisplavu“ po 1. světové válce
Provoz rybníků
Dosud nejsou známy Rybniční registra a řády pro provoz velkých panských rybníků na Slavkovsku. Zachovaly se však dva unikátní návody k provozu rybních kolosů, které zveřejnil archivář Fr. Teplý z doby největšího rozkvětu rybníkářství v Království českém.
Výtah z Instrukce pro purkrabího od Viléma hraběte Slavaty z Jindřichova Hradce z r. 1630:
Hejtman s purkrabím, fišmejstrem (rybním mistrem–porybným) a jinými fišknechty, důchodním písařem, přihlížeti mají, aby žádná škoda při rybnících nevznikla. Lidé poddaní kteří blíže k rybníkům přísedí májí nařízeno, kdyby velká povodeň je přepadla aby všichni k těm místům běželi a neočekávaje nějakých příkazů rybníky bránili a škodám předcházeli a pod skutečným trestáním pomáhali, v zimě na zamrzlých rybnících led prosekávali aby se ryby nezadusily.
Item aby se pro nedohlédání na množství vod rybníky neprotrhaly, hráze a taras voda neprobila, trouby, stavidla, ploty a prlení zespod či zvrchu byly spraveny a ryby ucházeti nemohly.
Aby se jistá násada rybniční doma vypěstovala, proto má hejtman s fišmejstrem naříditi, aby rybníky menší, které na jistých a klidných vodách jsou, pro nasazení třecích kaprů ustavily, (rybníky třecí) a některé pro vejtah plodu zřídily (rybníky výtažné, do kterých se nasazoval jednoletý plod z rybníků třecích. Tato dvojí kategorie rybníků sloužila za rybníky tzv. pomocné, ze kterých se ryby přemístily později do hlavních rybníků).
Fůry plodové kde daleko pro ně jezditi se šafářům ani jiné čeládce dvorské nemají svěřovati, neb má vždy rychtář či konšel vypraven býti aby je čerstvé dovézti hleděl.
Také hejtman při nasazování rybníku sám nemá býti, nýbrž při sobě vždy míti purkrabího, písaře purkrabího, písaře, důchodního s fišmejstry a na to pilný dozor dáti, aby se ryby nerozdávaly jak v rybnících, tak ve všech potocích,statku a gruntě. Dále aby raky lidé domácí i cizí nekradli a nelapali. Jestliby by kdo byl přistížen a usvědčen tedy do vězení dostatečného dán a z něho nepuštěn do doby než pokuty za své provinění 6 kop míšeňských nám k ruce dal.
Při nasazování rybníků to pravidlo zachováno býti má, aby vysazování plodu nebylo prováděno blízko břehu z voznic do rybníka, nežli opodál. Odtud na vadky neb nevody se dávaly, aby odtud volně do sami od sebe do vody scházeti mohliy.
Nicméně fišmejstr, purkrabí a jeden z písařů při nasazování rybníka býti má, aby odtud neodcházeli nýbrž do volného sjetí všeho plodu zůstali a škodlivému ptactvu a zvěři roznášení plodu bránili.
Co by kdy a kde plodů pomřelo a z vazby do rybníka nesešlo to hejtman ihned k časnému doplnění zařídí do stanoveného počtu násady na daný rybník.
Dále pak má hejtman fišmejstra a jiných služebníků a čeledi napomínati též i rychtáře a konšely aby těch rybníků třecích si hleděli a těch kaprů v čas tření na mělčinách opatrovati hleděli. Aby v čas tření když ti kapři k zásekám a krajům rádi jdou nebyli pokradeni aby pro nedbanlivé dohlížení ty rybníci prázdni nebyly.
O rybniční soustavě
Rybník Slavkovský zvaný též „Tazus“
Poloha: Podle velikosti násady i zátopového území Litavy lze odhadnout pohyblivou vodní plochu největšího rybníku na Slavkovsku na cca 140 ha. Hlavní hráz u dnešního silničního mostu přes Litavu u čistírny odpadních vod měla nivelitu na kótě cca 204 metrů nad mořem. Dno rybníku probíhalo od nivelity cca 200 m n. m. a postupně se zvedalo přes lokalitu Zelnic, Polní (201,5 m n. m.) až ke Mlýnu u Slovanské ulice v úctyhodné délce cca 1,8 kilometru. Ulice Slovákova s Polní jsou trasovány po jeho bývalé hrázi. Výši hráze možno spatřit podnes v prostoru (kdysi zatopené) ulice Nerudova směrem do křižovatky s ulicí Slovákova. Rybník vytvořil i mělké choboty, z nichž jeden zatápěl dnešní Křenovickou alej (neexistovala) až pod Šibeniční vrch a Kozí hory (s vinicemi obyvatel samostatné obce Ulice Špitálské). Dle odhadu se mohl napouštět na kótu 203 m n. m. Ostatně záplavy v roce 2010 ukázaly v prostoru slavkovského katastru jeho dílčí rozlohu. Vznik napřímeného obtoku Litavy okolo cukrovaru není jasný (je zachycen v mapě až k roku 1768 po zrušení rybníku). Tazus byl napájen Litavou, Nížkovickým i Němčanským potokem a kdysi existujicím potokem ze Studánek okolo západní hradby a potokem z vinohradů okolo severní a východní hradby.
Rybniční soustava v době své největší rozlohy počátkem 17. století vyznačená do císařské vojenské speciálky z r. 1912 (Zone IX. Col. 15 Brünn 1876 (1912) K. u. K. Militär – Geogr. Institute WIEN (10)
Vysvětlivky: A – Holubský rybník B – Křenovské haltýře C – Vážanský rybník D – Rybník U valchovny E – Tazus F – Novokřtěnský rybník G – Němčanský rybník
O jeho názvu Tazus se zmiňuje badatel J. Lužný jako o starším názvu pro velký Slavkovský panský rybník. Noří se z hlubin věků v roce 1497 ve znamenitém privilegiu dobrého hospodáře hraběte Petra od Svatého Jiří a z Pezinku, pozdějšího vévody „Sedmihradského“. V privilegiu je uvedeno, že odpouští obyvatelům města za platy mimo jiné robotu ornou „kromě roboty k rybníku velikému (Tazusu), kdyby se potřeba ukázala a sice voziti k opravování tarasu jeho“. Hrabě Petr panství slavkovské připsal z držby královské komory na svou druhou manželku Žofii z Valdštejna. Po desetiletých sporech panství slavkovské přechází od ní na Kounice. Tito se dostávají do panského stavu až v roce 1532. Dále hrabě Petr z manželkou Žofií daruje městu horu Framperk (od německého Frauenberg) nad nynější Oborou za to, že městu byla zatopena pastviska. Za jeho vlády došlo k povýšení hrází a zatopení velkého území katastru.
Další zmínka o rozlehlosti rybniční plochy pochází z roku 1540, kdy Slavkovští dostávají od vrchnosti „nadání na horu, která od hranic křenovských počíná a nad rybníkem u města leží, v nížto vinohrady z rolí svých dělali“. V roce 1548 je v gruntovní knize zpráva o držení lázně mezi domy u rybníka. Vznikla v tom prostoru ulice Rybničná, vedená i pod názvem „V lázně“. Jednalo se o ulici mezi rybníkem a Rybniční bránou smetenou za třicetileté války.
Pod rybníkem při valše postavené „šlejfírny“ – brusírny poháněné vodním kolem platili za pronájem novokřtěnci 5 zlatých ročně. V roce 1593 byla pod rybníkem nově z cihel vystavěna valcha o třech stoupách s průměrným užitkem ročně 50 zlatých, při ní šlejfírna od roku 1604 s užitkem sedm zlatých od slavkovských a dambořických novokřtěnců, pak rám soukenický – nově postavený s užitkem tři zlatých ročně. Valcha stála při hrázi ještě v roce 1846.
P. A. Ličman: „Dle urbáře založeného v roce 1597 se do rybníku pod městem dávalo plodu (ne hlavatého) kaprového na dvě tepla (roky) 550 kop (33 000 kusů), štičího 30 kop (1800 kusů), bělic 50 džberů. Jen pro zajímavost: Stejné množství kapří násady se dávalo na panství knížete z Liechtensteinu v roce 1684 do rybníku Hameth u Reinthalu v Dolních Rakousích, avšak na „tři tepla“. Sádka pro něj i lednické rybníky včetně Nesytu se nacházela ve Schrattenbergu. Pro porovnání Nesyt u Valtic (325 ha) se nasazoval 800 kopami (48 000 kusy) kapří násady na tři tepla a vylovilo se z něj cca 1500 centů tehdejší váhy.
Měnínský Nesyt (cca 500 ha), v historii největší moravský rybník, se osazoval tříletou
násadou v r. 1658 o množství cca 2000 kop kaprů. Tímto porovnáním lze učinit podle násady výpočet hrubého odhadu výnosu i výměry slavkovského panského kolosu pod jménem Tazus. V roce 1903 je stržena poslední z městských bran brána Hodinová, předtím zvaná Rybniční, Lázná, Vodní. Stávala v dolní části Palackého náměstí. K zajištění provozu sloužil k tomuto hlavnímu rybníku v roce 1684 pomocný rybník k chovu plodu, takzvaný třecí rybník s názvem „Prusský“ v Moravských Prusích. Ten zakoupil ke slavkovskému panství Lev Vilém z Kounic v roce 1631. (R. Hurt Rybníkářství na Vyškovsku.)
Rybniční brána po přestavbě na bránu Hodinovou
Mimo chovu ryb sloužil rybník k účelům pevnostním. Při plném stavu napájel vodní příkop nejen při hradbě jižní, nýbrž i při hradbě východní v prostoru dnešní ulice Lidické (svého času Pastýřské) až k Bučovické bráně. Nad rybníkem byl mlýn o 4 kolech moučných a 1 stupním. Poddaní z obce Špitálské, na Slavkovu tehdy nezávislé, museli od poloviny 16. století „robotou koňskou anebo, kdo koně neměl, robotou pěší k mostům před rybník i k opravování cest na ulici Špitálské pracovati“.
Na oltářním obraze sv. Urbana z r. 1712 je Tazus malován jako vypuštěný s cestou po náspu bez stromů, která rybník dělí od Rybniční brány k starému židovskému hřbitovu u cukrovaru. Stejná situace je na plánu Der Stadt Austerlitz. V náspu pro cestu od města na Nížkovice je propust s větším mostem, která situačně určila trasu později budovaného odvodňovacího Prostředníčku u autobusového nádraží, dnes již zatrubněného. Tato trasa byla nejnižším místem dna rybníku. Není jasné kdy násep s cestou dělící rybník vznikl. Pravděpodobně však po tureckých válkách, kdy pominulo nebezpečí obléhání města a rybník ztratil fortifikační účel.
Pohled na Slavkov od jihu s prostorem po vypuštěném rybníku Tazus – foto J. Kocian, konec 19. stol.
V soupisech výnosů z knížecího velkostatku v roce 1750 již rybník není veden. Na jeho vypuštěné a vysušené ploše je vystavěn pod jeho hrází Dvůr Rybník – velký panský hospodářský dvůr k chovu i pastvě dobytka.
Zůstává však stát brána Rybničná. V roce 1770 i přes protesty městské rady přikazuje W. A. Kaunitz zbořit městskou věž při zámku a zvonici chrámu sv. Jakuba Většího. Na Rybniční bránu jsou umístěny ciferníky do čtyř světových stran a hodinový stroj ze zbořené městské věže. Zdivo brány je zpevněno pro zvonovou stolici k umístění zvonů a fasáda velmi pěkně vyzdobena ornamenty. Od těch časů dostává brána název Hodinová. Pro trhliny je zbořena v roce 1903 ve smyslu módy boření všeho starého. Příkopy v polích k odvodnění bývalého dna rybníku se postupně zanáší, až jsou za kolektivizace v období dlouhého sucha jako „nepotřebné“ rozorány.
Oltářní obraz sv. Urbana z r. 1712 – dole zachycený prostor s hrází již vypuštěného největšího slavkovského rybníku Tazus, vpravo Panská sýpka a pivovar s mlýnem
Vážanský rybník
Poloha: Jeho počátek začínal nedaleko dnešního „Šestisplavu“ a probíhal u železničního hradla dále k „Velké mezi“ u lokality Vegšpigle – „Zrcadlové cesty“, zvané podle odlesku hladiny. Napájen byl přítokem Litavy nedaleko později budovaného „Šestisplavu“. V kaskádě pod slavkovským rybníkem, dále potokem od Kobeřic a z prokopaného vodního příhonu z Rakovce od Křenovic (při nedostatku vody v Litavě). Zatápěl nivu Litavy s dnešní nížinnou částí obce Vážany. Po jeho hlavní hrázi vede silnice na Hrušky, pod kterou stojí dodnes velký mlýn.
Rybník je doložen v první zmínce k roku 1516, kdy nová vrchnost hrabě Petr z Kounic odpouští městu Slavkovu plat z takzvané „hlásky“ za škody způsobené zatopením jejich gruntů panským rybníkem Vážanským. Daruje jim za pastviště své louky a louky zvané Regary – lokalita mezi Slavkovem a Hodějicemi okolo železniční trati zvaná dnes Ligary. Město za to hraběti směňuje jednu louku v katastru obce Hodějice. Z uvedeného plyne, že výměra Ligar byla větší než zatopená část půdy na slavkovském katastru v prostoru pod dnešním „Šestisplavem“ směrem k Velké mezi u Vážan.
Roku 1533 uzavírá Petr z Kounic smlouvu s představenou konventu Herburg v Brně (ženská odnož benediktinského řádu) o užívání rybníku, kterýž doposud užívali spolu. Od toho roku se stávají Kounicové jedinými uživateli rybníku, za který zaplatil hrabě Petr 100 kop grošů (kopa = 60 ks) mimo roční poplatek 25 kop grošů.
Litava již v té době nestačila v době sucha rybník napájet i pohánět mlýn, a proto byl v roce 1547 vybudován vodní příhon od bývalého křenovického splavu pod mostem. Příhon je již zasypán, ale poblíž jeho osy nedávno vysadili při cestě Křenovičtí novou alej.
P. A. Ličman: „Dle (hospodářských záznamů) urbáře panství slavkovského založeného v roce 1597 se do Vážanského rybníku nasazovalo kaprového plodu na 400 kop (24 000 kusů), štičího na 20 kop (1200 kusů), bělic až 50 džberů (po 31 litrech?). Mlýn byl pod rybníkem o 3 kolech moučných a 1 stupním.V roce 1601 způsobil rybník zaplavením luk a polí škody sousedům vážanským a za to musel hrabě Oldřich z Kounic zaplatit pokutu 200 zlatých moravských mimo ročního platu 50 zlatých, kromě toho ještě ročního platu 2 kop kaprů největších a 2 kop kaprů středních. Takovéto bylo ujednání dle smlouvy s rektorem Jezuitské koleje v Brně, na kterou přešla práva řádu benediktinek Herburg, které byly r. 1571 zrušeny.
kolech moučných a 1 stupním. V roce 1601 způsobil rybník zaplavením luk a polí škody sousedům vážanským a za to musel hrabě Oldřich z Kounic zaplatit pokutu 200 zlatých moravských mimo ročního platu 50 zlatých, kromě toho ještě ročního platu 2 kop kaprů největších a 2 kop kaprů středních. Takovéto bylo ujednání dle smlouvy s rektorem Jezuitské koleje v Brně, na kterou přešla práva řádu benediktinek Herburg, které byly r. 1571 zrušeny.
Po odraženém útoku na Brno v roce 1645 Švédové pustošili okolí s taktikou spálené země. Vážany byly vypáleny 23. srpna den před svátkem sv. Bartoloměje patrona obce, takže zůstalo jen holé místo. Hráze Vážanského rybníku byly prokopány a na polích vše zničeno a zpustošeno. Bylo to tři dny po marném obléhání města Brna Švédy jako čin pomsty bratřím Tovaryšstva Ježíšova (Jesuitům).
Půdorys Važanského mlýna v Indikační skice katastru 1826
V roce 1657 uzavřela vdova hraběnka Eleonora z Kounic novou smlouvu o zvýšení stavu vody. Za to přidala k stálému ročnímu platu ještě 20 zlatých moravských ročně. „Za zaplavované pastviny mělo se dostati sousedům vážanským při každém rybolovu ryb“ (J. Lužný Slavkov 1893).
K zajištění provozu sloužil k tomuto hlavnímu rybníku v roce 1684 pomocný rybník k chovu plodu, takzvaný třecí rybník s názvem „Prusský“ v Moravských Prusích, které zakoupil k slavkovskému panství Lev Vilém z Kounic v roce 1631. (R. Hurt, Rybníkářství na Vyškovsku).
V roce 1750 je v soupisu výnosů uvedeno z výlovu tohoto rybníku na 300 kop kaprů (300 x 60 = 18 000 kaprů). Při výlovu dostávala obec Vážany 3 džbery bělic. Po 150 letech provozu se snížil výnos o jednu čtvrtinu.
Řádu bratřím Tovaryšstva Ježíšova – Jezuitům v Brně platila knížecí vrchnost dle smlouvy o převodu rybníka ročně 81 zlatých 40 krejcarů a z každého lovení dávala po 2 kopách štik a kaprů.
Od roku 1822 se již pro chov ryb nehodí, neboť je stržen – zanešen. V těch časech je již módní a výnosnější pastevectví. Jako u jediného rybníku je jeho rozloha v době zániku v roce 1827 přesně změřena na téměř 189 jiter, což v přepočtu činí 108 hektarů. V roce 1831 bylo mlynáři Jakubu Křivánkovi přenecháno z něho na 13 1/2 jitra k vysušení.
Díky prvnímu mapování katastru je v roce 1826 zachycen v Indikační skice jeho obtokový i napájecí systém. Běžný průtok Litavy a Němčanského potoka na soutoku byl stažen do mlýnského náhonu, který přiváděl vodu na mlýn nad slavkovským rybníkem. Odtud se voda vedla příhonem zvaným Postrannou k hradbám města a okolo ulice Slovákova pod hřbitovem a ulicí Špitálskou až na dotek v půli aleje Křenovické. Zde se lomila a vedla ke Dvoru Rybník, aby dále pokračovala jako mlýnský náhon přimknutý k rybniční hrázi přímo do vážanského mlýna. Od prostoru později budovaného „Šestisplavu“ mohl být náhon mlýna paralelně napájen z Litavy a příhonem u Hrušek z Rakovce. Při velké vodě byl rybník plnoprůtočný, neboť mlýnský náhon nesvedl nadlimitní množství vody.
V současnosti po dožití melioračního systému jeho mokřad na straně obce Hrušky láká mnoho různého ptactva a stává se biotopem. Na západní straně Litavy je možné a žádoucí jej obnovit (napájením přes původní mlýnský náhon od Šestisplavu) pro udržení samovolně vzniklého dnešního biotopu.
Rybník Holubský
Poloha: Hlavní hráz panského rybníku po které vede cesta do polí dodnes stojí u silnice z Holubic do Křenovic. Ovšem před stavbou císařské silnice z Holubic na Slavkov sloužila cesta po hrázi jako hlavní spojnice ze Slavkova na Brno. Při hlavní hrázi stojí mohutná historická budova Staré valchy, snad dodnes i s částí původního technického inventáře (s vodní turbínou v dolním patře).
Dle hospodářských záznamů panství slavkovského v roce 1750 se do rybníku nasazovalo kaprového plodu (ne hlavatého) 300 kop = 18 000 kaprů. V té době již zřejmě nebyl v plné síle, ale i tak je možno odhadnout jeho výměru na cca 3/4 kilometru čtverečního (výpočet cca 75 hektarů podle násady na výměru Vážanského rybníku). Ryby po výlovu se nepochybně vozívaly do haltýřů nad křenovickým mlýnem na Rakovci. Rozlohou byl třetím největším rybníkem na Slavkovsku. Je možné jeho částečné obnovení. V roce 1545 je zmiňován mlýn nad vsí a dva další panské rybníčky na Rakovci.
Haltýře Křenovské
Haltýře tvořilo šest velikých bazénů s průtokem od Rakovce nad Křenovicemi (Indikační skica 1826). Rozkládaly se v prostoru mezi Vlárskou tratí a starým vodním mlýnem s náhonem u Rakovce. Je velmi pravděpodobné, že panské haltýře byly budovány na ploše bývalého rybníku.
Informace o provozu haltýřů z privilegia Oldřicha Kounice z r. 1609: „Křenovští spolu s Hrušeckými povinni budou ryby přivážeti do haltýřů křenovských při lovení rybníka Vážanského i Slavkovského a zase plodů něco do rybníků odvážeti“.
Křenovské haltýře (šest nádrží) – Indikační skica katastru r. 1826
Haltýře Slavkovské
Svých haltýřů užívali i slavkovští měšťané pro skladování živých ryb, neboť mražáků v těch dobách nebylo. Dobová informace: „K umístění vylovených ryb vlastnil purkmistr Václav Kavín haltýř, který byl prodán v r. 1591“.
Rybník Němčanský
První zmínka je uvedena při zapsání do Zemských desek v roce 1543 jako majetek rodu Kouniců. Později směňuje hrabě Dominik Ondřej Kounic s městem svůj Němčanský rybník za louku v Oboře a louku u Křenovic. Roku 1699 hrabě připomíná směnu tohoto již pustého rybníku. Je pravděpodobné, že sloužil svou funkcí za pomocný: třecí anebo výtažný pro zarybnění rybničních kolosů ve Slavkově.
Poloha: Jeho hlavní hráz, až do stavby silničního obchvatu města, sloužila jako násep pro silnici I/50 ze Slavkova na Uherské Hradiště. Dno je obděláno na pole a protéká jím Němčanský potok. Rybník se rozléval za mírným návrším, které se nazývá Helm a bylo bohaté na sídlištní nálezy až do doby 13. století. Rybniční plochu obchází místní silnice do Němčan.
Heršpické rybníky
Počátkem 17. století přenechává vrchnost obci Heršpice menší rybníky na potoce pod názvem „Svatogrundský“, „Štičí“ aneb „Topolový“ a „Nový“ za roční poplatek. K napouštění bylo využito velké vody z tání či deště z lesů nad Jalovým dvorem.
Nížkovické rybníky
V roce 1601 ponechala obci vrchnost za pastvu rybníček „Horní“ a „Prostřední“. O rybníku dolním na potoce není známa zpráva. K napouštění bylo využito velké vody z tání či deště.
Rašovické rybníky
Rybniční soustavu v roce 1597 tvořilo pět rybníků: Nový, Starý, Bartoněc, Damborský a Machačovský. Doložen je provoz mlýna a rybníku již k roku 1392. K napouštění rybniční soustavy na potoce bylo využito velké vody z lesů. Dědeček známé herečky Gabriely Vránové Josef Vrána ve svých Pamětech obce Rašovic zmiňuje hráz velikého rybníka v lokalitě „ Pod hráští“, vzdálenou 1 kilometr od Křižanovic. Další rybník byl při křižovatce pod Rašovicemi v lokalitě „V chobotě“.
Rybník Rožmitál – Rosenthal
Velký rybník byl součástí starobylé soustavy menších rybníků na potoce z lesů u zaniklé obce Konůvky. Do Zemských desek je r. 1412 zapsán majetek obce Konůvek (tehdy zvané obce Kunovice, Kunovičky) s rybníky a s jedním velikým: „zvláště pak onoho rybníku s loukou a lesem jež Rožmitál (Rosenthal) se nazývá“. Zrušen byl i se službou nočního hlídače, kterou vykonával Fr. Pecouch z Rašovic. Jeho paměti zachytil hraběcí revírník Josef Vrána ve fejetonu Na cestách (Vyškovské noviny 80. léta 19. stol.). O rybnících se zmiňuje i v poutavě psaných Pamětech obce Rašovic. V nich uvádí, že vrchnost ve své honitbě vykonávala své honební právo ve dne a pytláci, kterých bylo všude dost, v noci a to za každého počasí. „Střílelo se tam na všechno, co mělo chlupy“. „Kdo přijde v tato místa pod tvrz Kepkov, má pocit, že stojí na místech památných“. Tam také začíná vodovod města Slavkova v místě s vydatným a velice chutným pramenem.
Velešovické rybníky
Velmi staré na říčce Rakovci. Podle první zmínky kapitula Sv. Petra v Brně kupuje r. 1392 od Moravského markraběte mlýn vyjma rybníku a druhého mlýnu pod rybníkem. Do Dolního rybníku „Velešovského“ se nasazovalo v roce 1750 na 50 kop kaprů. Dle propočtu mohl mít výměru cca 12 ha vodní plochy.
Rybník novokřtěnců ve Slavkově
Jeho rozloha dosud nezjištěna, ale dle situace v místě a patrné rozorané hráze v poli se jednalo o malý rybník nad velkým rybníkem Tazus. Logicky vyplývá jeho funkce k zadržování vody pro pohon mlýna a pro potřebu hospodářského dvora pronajatého od Kouniců u pivovaru na jižním konci ulice Slovanské.
P. Alois Ličman uvádí: „Roku 1593 spuštěno novokřtěncům od jeho Milosti Pána kus rybníku u Slavkova, začeš se uvolili ročně 13 kop loktů plátna všelikého vybíliti, avšak pod sankcí, pokud by závazek nedodrželi“. Jednalo se o dlouhodobý pronájem půdy za účelem zřízení rybníku sloužícího svým výnosem náboženské korporaci.
Roku 1612 koupili si novokřtěnci dva kusy zahrádky za mlýnem „při pohřbu jejich“ a za dva roky další kus pro hřbitov ležící vedle jejich chmelnice (u panského pivovaru). Některé jejich hroby byly objeveny v této lokalitě ve 20. století. Znamenalo by to zakupování se okolo mlýna s pivovarem a nad ním. Tam se tedy rozkládal nepochybně i jejich rybník, jak je patrné z terénní nerovnosti. Bydleli i rozptýleni v domech po městě a dokonce i na Panském domě při městském pivovaru, ale značná početní síla bydlela v Bučovické ulici. Národností to jsou velmi pracovití Němci, především z Tyrolska a Švýcar, uvádějící do Slavkova tehdy špičkové technologie řemesel (např. výrobu habánské keramiky, kočárů atd.). Novokřtěnci nebývali vlastníky realit, nýbrž jejich uživateli, neboť šlechtě se nevyplatilo něco prodávat, nýbrž blahobytně si užívat z platů za pronájem a pacht.
Slavkov je v tom čase mezinárodním velice výstavním a bohatým městem, jak o tom svědčí kopie ztraceného plánu města, který vyhotovil panský geometr, architekt a stavitel Wencl F. Petruzzi (1700–1752).
„Singulární“ rybník ve Slavkově (zvaný též „Kačeňák“)
Vzniká na Nížkovickém potoce v Ligarech v roce 1911 dobročinným počinem spolku občanů, mecenášů se spojeným kapitálem, nazývaných singulárními podílníky – „Singularisty“. Tito mimo mnohé jiné reality vlastnili i lokalitu k Hodějicím zvanou Ligary při dnešní železniční trati. Díky jejich vkladu a kapitálovému výnosu z majetku je podporována šlechetným způsobem obecně prospěšná činnost ve Slavkově po celá desetíletí. Spolek vykazoval neobyčejně značnou finanční sílu s precizním hospodařením. Při rybníku s ostrůvkem za 1. republiky vzniká r. 1929 vybetonovaný bazén a místo dostává název „Lázně“.
Singulární rybník („Kačeňák“) za provozu Tyršových městských lázní – 30. léta 20. stol.
Rybník U valchovny ve Slavkově
Umístěn byl v prostoru dnešního „Dvora Rybník“ v dodnes patrné prohlubni u hal statku za námětnou hrází (boční), dnes se silnicí do průmyslové zóny.
Dle urbáře Špitálští na svátek sv. Martina platili vrchnosti 4 zlaté z pustého rybníčku pod rybníkem slavkovským, blíže valchovny ležícího, že na něm dobytek pásli, i za škody dobytkem na hrázi činěné (Ličman). Nepochybně se jednalo o pomocný rybník.
Stará valcha se zřejmě kryla s objekty v místě Dvora Rybníka (nadace Jakuba Zhořela z výnosu z pole u Staré valchovny – viz zaměření Indikační skica).
Postranná ve Slavkově
Začínala u mlýna na Slovanské jako odtoková voda od mlýnského náhonu, dále se přimykala k hrázi slavkovského rybníku Tazus, kudy pod „Obůrkami“ vedla pod město k jižní hradbě. Odtud pokračovala pod Špitálkou až na dotek Křenovické aleje, dále ke Dvoru Rybníku i valše, kde se později napájela příhonem od „Šestisplavu“ a měnila se v mlýnský náhon pro Vážanský mlýn. Jejím účelem bylo přivádět vodu k městu a gruntům na Špitálce. Později při vypuštění Tazusu je využita jako odvodňovací strouha lokality.
Postranná je pod městem později zaklenuta za účelem zřízení městské stoky. Ta byla v napřímení spojena z Prostředníčkem a svedena přes prokopanou hráz Tazusu pod „Šestisplav“. Tudy podcházela pod akvaduktem mlýnského náhonu na Vážany. Do Postranné k jihozápadnímu hradebnímu bastionu (u křižovatky Kollárova–Slovákova) byla svedena stoka ze zámku sloužící i za podzemní chodbu.
Prostor po vypuštěném rybníku Tazus po polovině 19. stol. s Litavou a odvodňovacími příkopy. Postranná je vedena pod názvem Posrana Graben.
Prostředníček ve Slavkově
Býval nejnižší vodotečí procházející po dně rybníku Tazus, kde meandroval. Jeho později napřímené trasování určil most nad propustí v náspu pro cestu – dnes silnici z města na Hodonín (most přes zatrubněnou vodoteč u autobusového nádraží). Prostředníček ústil do Litavy pod „Šestisplavem“. Jeho účelem bylo odvodnit prostor bývalého rybníku v lokalitě Zelnice, Polní a Nerudova ulice. Při jeho břehu byla vyhloubena a s ním propojena nádrž „Větřák“ pro zajištění dalšího zdroje vody pro fabriku cukrovaru.
Rybníček „Studený“ a „Volfák“ s vyznačeným prostorem „Velkého“ rybníku těsně po 2. světové válce
Slavkovské zámecké bazény, dvory, pivovary a vodovody
Měly velkou spotřebu a tudíž byly závislé na vodní soustavě. Roku 1606 je zmíněn obecní pivovar ve dvoře Panského domu a r. 1614 obecní dvůr s půl lánem polí a s vinohrady. Hrabě Oldřich Kounic dovolil toho roku měšťanům za dosavadní plat si postavit uvnitř tohoto dvora, ve kterém chovali koně a jiný dobytek, mlýn tažený koňmi nebo voly. Umístění měšťanského suchého mlýna i dvora mimo dosah vody, ale uvnitř hradeb, bylo v prostoru pozdějších kasáren č. p. 38 v uličce Hradební. Dále je uvedeno: „kterak oni velký nedostatek trpí a to v tom, že žádné čisté vody nemají, odkud by ji do města pro jejich vlastní potřebu nynější či budoucí vésti mohli“. Hrabě umožnil, „aby si mohli vodu od mlejna, který nad jeho pivovarem za městem jest, do městského mlýna a pivovaru vésti, avšak bez škody mlýna a pivovaru panského“.
Půdorys pivovaru, dvora a mlýna na konci ulice Slovanská (Ind. skica r. 1826
Dále hrabě Oldřich Kounic, skvělý hospodář a stavitel renesančního slavkovského zámku, dovolil městu, „aby smělo zaříditi si kašnu na vodu, v zámku přebývající, kteráž do domu bratrského blíž zámku ležícího teče, nebo ji troubami na rynk a do pivovaru (městského) vésti“. Zde se jedná o vodovod ze Studánek, který je později v období baroka vyměněn za litinové potrubí z železáren knížete Salma. Voda byla tažena do vodárenské věže nad zámkem (v prostoru dnešního golfového hřiště). Odtud se vodovod rozděloval do zámku i do kašny města a hospodářského dvora Pod Oborou. Přebytečná voda se přepouštěla do velkého bazénu – reservoáru nad parkem nedaleko vodárenské věže pro potřeby propojených vodotrysků dole v parku.
W. F. Petruzzi Plán města z r. 1730 – výřez: Panská sýpka, pivovar s dvorem, mlýn a vodárenská věž
Vodárenská věž z 16. století a pivovar na konci ulice Slovanská poč. 20. stol. Foto Jan Kocian
Mlýnské náhony a příhony k rybníkům
Mlýnské náhony byly vedeny po spádu a kopírují obvykle trasu břehů vypuštěných rybníků, a to proto, aby vytvořily potřebný vodní sloupec, který vypuštěním rybníku již chyběl. Rybníky se za plného provozu úhořily vypuštěním v turnusovém jednoletém cyklu. V tom čase byly mlýny, valchy i brusírny závislé výhradně na přítok z mlýnských náhonů.
Územní generel města Slavkova okolo roku 1730 s návrhem přestavby zámku, parku i alejové zeleně – autor: panský geometr, architekt i stavitel Wenczl F. Petruzci (fond AMB)
Po velkém pracovním úsilí za staletí byla vytvořena důmyslná vodní soustava, která sloužila i po likvidaci rybníků až do zrušení malopodnikání v roce 1948. Na Staré valše u Holubic voda z náhonu poháněla i vodní turbínu s generátorem (tato památka je v podzemí snad dodnes). Dle prvního zaměření katastru v Indikační skice pracovala vodní soustava příhonů ve Slavkově takto:
V horním soutoku u Hodějic byl mlýnský náhon pro slavkovský mlýn užíván jako obousměrný kanál, kdy bylo možno velkou vodu od Němčan pustit mimo náhon přímo do Litavy anebo z ní do náhonu.
Spojené vody od Hodějic tekly do velikého mlýna o 4 kolech za sebou a pivovaru se sladovnou s přilehlým hospodářským dvorem. Odtud se rozdělovala zbytková voda ze mlýna: prvním směrem do Postranné pod hradby města pro jeho potřebu a druhým směrem do napřímeného odtokového koryta (okolo dnešního sídliště Polní) napojeného v ose u Redlichovy dolní vily na soutok Staré a napřímené Litavy. Odtok ze mlýna sloužil k svedení velké i přívalové vody, kterou již pro množství nepojala Postranná.
Půdorys slavkovského mlýna s pivovarem v Indikační skice z r. 1826
Na západní straně Vážanského rybníku mohl být náhon doplňován vodním příhonem z Rakovce od Křenovic, anebo protisměrně odlehčen odtokem vody zpět do Rakovce další strouhou na Hrušky.
Celková délka dvou spojených mlýnských náhonů s Postrannou od Hodějic až po Vážany činila přes 6 kilometrů délky v době vypuštěného Tazusu. Soustava byla ovládána splavy řízenými na pokyn při neustálém dozoru nad stavem vod.
Litava
Do vzniku rybníku Tazus původně meandrovala přes rozlehlé bažiny okolo města Slavkova.
Napřímené koryto Litavy, tak jak jej známe v současnosti od hlavní hráze zrušeného rybníku Tazus (od silničního mostu přes Litavu u Šestisplavu) k napojení na boční staré koryto Litavy u Redlichovy vily, je doloženo k roku 1768 na 1. vojenském mapování. Litava byla přesně zaměřena, jak přikazovaly zvyklosti ve Slavkově odnepaměti. Za středobod byl vybrán kopec Vinohrad u Němčan, který posloužil i k astronomickému symbolismu zaměření zámku i komendy.
Slavkov – 1. vojenské mapování z r. 1768
„Staré koryto“ Litavy vedlo od soutoku s Nížkovickým potokem k vile a jeho trasování bylo využito k přimknutí Vlárské železniční trati budované r. 1887.
Na napřímenou Litavu od vily byla v její ose svedena voda ze mlýna s pivovarem. Ve 20. století byla tato část mlýnského náhonu z pol. 18. stol. využita před sídlištěm Polní pro konečné propojení Litavy do dnešní podoby a staré koryto Litavy vyřazeno.
Zápis o Litavě z roku 1838, opis Jan Janák: „Potok Litava protékající bučovickým panstvím má vlastnosti horských potoků. Na jaře má vysoký stav vody a rozvodňování. Jinak nebylo často během roku vody ani k mletí, a proto se vozilo obilí do mlýnů jinam. Nestačila-li voda na mlýn, těžko stačila na valchu, která potřebovala vody dvakrát tolik co mlýn. V Bučovicích měla valcha rozměry 4 sáhy (tj. 7,6 metru krát 2 stopy 1 palec (0,66 m) a sestávala se ze 3 stup“.
Vodní nádrže pro technické použití ve Slavkově
Nádrž „Větřák“
V roce 1872 byla postavena Akciová továrna na cukr a líh. Akcie byly rozebrány jen ze dvou třetin a ještě část nesplacena a podnik šel do krachu.V exekuční dražbě koupený cukrovar rozšiřuje v r. 1886 o rafinerii firma Hermann Redlich a spol.
Turbina Eclipse na nádrži Větřák. V pozadí řízková dráha přes Litavu. Foto Jan Kocian
Rodina Redlichů, velkopodnikatelů židovského původu, vede svůj podnik neobyčejně prosperujícím způsobem za využití posledních technických novinek a zlepšení. O technické nápaditosti svědčí například využití zemního plynu čerpaného z pokusného vrtu k hledání uhlí u mostu přes Litavu na vnitřní straně hráze bývalého rybníku Tazus, nedaleko Dvora Rybníku. Pokusné vrty v r. 1908 byly vedeny až do hloubky 700 m. Plyn z vrtu byl oddělen od horkého sirnatého pramene a veden vzdušným vedením do cukrovaru k pohonu výbušného zážehového spalovacího motoru, který poháněl transmise v surovárně. K směšovacímu zařízení sání motoru byla připojena druhá větev vzdušného plynového potrubí pro metan od vrtu u vodní nádrže zvané „Větřák“ při toku Prostředníčku. Zde také větrem poháněné lopatky turbíny systému Eclipse na betonovém podstavci čerpaly užitkovou vodu z nádrže do fabriky (energií zadarmo).
Nádrž slouží za rybníček a je součástí zookoutku za autobusovým nádražím. Zde patří připomenout velmi obětavou činnost pana Eugena Pohleho, který se o ochranu přírody ve Slavkově a vznik zookoutku zasloužil.
Studený „rybník“ při dolní vile Felixe Redlicha
V současnosti již zasypaný rybník sloužil za reservoár a průtočnou sedimentační nádrž při průtoku vody z Litavy do cukrovaru. Zpočátku byl napouštěn splavem na staré Litavě u soutoku jejího starého a nového koryta (mlýnského náhonu). Později byl napouštěn již jen splavem na korytu novém Vznikl až po rybníku „Volfák“.
Rybník „Volfák“ – „Teplý rybník“
Nacházel se za dolní vilou Felixe Redlicha nedaleko řepných kanálů. Oddělen byl od starého koryta Litavy i Studeného rybníku jen nízkou hrází s malebným chodníčkem při vodě. Sloužil za reservoár vody před vznikem dnešního velkého rybníku. Napouštěl se splavem na staré Litavě nedaleko soutoku staré Litavy s novou. Dostal název po Václavu Wolfovi zahradníku rodiny Redlichových. Nad východním břehem byl na konci 2. světové války vykopán zákop, do kterého po boji o Slavkov byli vhozeni padlí němečtí vojáci a zahrnuti. Později byli exhumováni i se zbraněmi.
Velký cukrovarský rybník
Dnes po obnově v roce 1997 je to největší rybník ve Slavkově, přitom svou výměrou je zhruba 17krát menší oproti Tazusu. Vznikl po 2. světové válce na pozemcích v lokalitě „Panské mezi vody u pivovaru“ mezi korytem Staré Litavy u železnice a korytem novým. Před jeho vznikem byl v této lokalitě směrem k vile tenisový kurt rodiny Redlichů a zahrada s domem jejich zahradníka pana Václava Wolfa.
Na místě dnešního velkého rybníka byly v době 1. republiky tenisové kurty patřící Redlichově rodině
Rybník v 60. letech 20. století
Napouštěl se zvedáním hladiny Litavy splavy a Nížkovickým potokem, později velikým elektrickým čerpadlem. V padesátých letech se stává rekreační vodní nádrží s velikým koupalištěm, závodním bazénem a dětským bazénem. Je zde zřízen bufet s množstvím šaten i lehátek a přístaviště s půjčovnou pro pramice a kanoe.
Počátkem 70. let 20. století po zrušení Redlichovy technologie a navýšení objemu vyrobeného cukru je v době řepné kampaně voda z rybníku zapojena do chemického procesu výroby cukru. Takto použitá byť přes čističku vedená voda tráví po roce 1970 v rybníce život. Tím končí éra slávy slavkovského koupaliště a rekreačního rybníku.
Koupaliště na rybníku (2. polovina 20. století)
Kalové rybníky cukrovaru
Sloužily k sedimentaci vypouštěných kalů z cukrovaru na způsob komor. Situovány byly na jižní straně bývalého rybníku Tazus za fabrikou při hrázi napřímeného koryta Litavy. Dnes prostor dělí silniční obchvat mezi Litavou a vlakovým nádražím.
Závěr
Rozvoj i pád zdejšího rozsáhlého vinohradnictví je souběžný se zdejším rybníkářstvím. Zadržení obrovského objemu vody v krajině přispělo k vyrovnávání velkých výkyvů teplot během ročních období a přispělo nepochybně k vynikající kvalitě rodiny burgundských vín, veltlínů, muškátů i tramínu. Řada odrůd vinné révy totiž potřebuje určité množství vláhy k získání kvality. Po zániku rybníků se již prosazuje pěstování suchomilných odrůd jako například „Héblinku“ (Elbling), Frankovky a jiných. Po zahájení železniční dopravy útlum vinařství pokračuje až téměř do jeho zániku díky levnému dovozu vín z jihu monarchie, ale především díky výrobě levné kořalky z kvasu nadstavovaného cukrem. Vedení cukrovarů si pronajímalo velké panské dvory k pěstování cukrové řepy, a to zvláště na úrodných rolích s vláhou na ploše bývalých rybníků.
Vznikem melioračních systémů a napřímením toků dochází později ke ztrátě vláhy v krajině. Slavkovsko se dnes srážkově pohybuje na hraně stepního klimatu i s celou oblastí východně od Brna.
Informace o staré rybniční soustavě ve Slavkově jsou nejen zajímavé, nýbrž i inspirující k obnově krajiny a zvláště jako podklad pro územní plánování.
Rybníky zachycují vodu, brání povodním, jsou útočištěm rostlin i živočichů a především dokáží potěšit.
Ve prospěch přátel „cechu sv. Petra“ sestavil Jaromír Seifert A. D. 2011
Pozn. red.: Příspěvek (kapitola) Osudy rybniční soustavy na Slavkovsku je převzat s laskavým svolením autora a vydavatelů z knihy 70 let od založení rybářského spolku ve Slavkově u Brna.
Tyršovy lázně na začátku 30. let 20. století
„Kačeňák“ na začátku 21. století (před vyčištěním a úpravami)
III. vojenské mapování
Výběr z komentářů čtenářů
9.11.2013 20:32 kemo - Skutečně pěkný článek Přiznám se, že jsem to detailně nedočetl, ale je to pěkné. Na té plovárně jsem se koupal v šedesátých letech.
9.11.2013 17:38 Roman Žilka - Já se přidám. Samozřejmě k tomu poděkování za krásný a ucelený článek i s obrazovou dokumentací.
9.11.2013 10:51 Falstaff - Klobouk dolů Kloubouk dolů, pane Seiferte. Jenom je škoda, že tohle dílo je v jednom článku, který za pár týdnů padne do zapomnění pod haldou jiných aktualit. Tohle by si zasloužilo kompletně přesunout do sekce histore na městském webu. Přesně tam, kde se klepou strachem tři malinkaté příspěvky shrnuté do názvu krátký pohled do historie. Aby taky bylo konečně jednou poznat že historie tohohle starobylého města tentkví v jenom masovém vrahovi, kterého každoročně tak mohutně oslavuje pan Jandora & spol.
9.11.2013 18:25 Pavel Celý text a spoustu zajímavých fotek najdete v knize 70 let od založení rybářského spolku ve Slavkově u Brna. Prodává se u Skaličků v knize na náměstí.
9.11.2013 07:40 Lála - poděkování Děkuji za článek
Commentaires