V současnosti vzácné mistrovské dílo vrcholného barokního stavitelství se nachází ve Slavkově při křižovatce ulice Jiráskova–Malinovského, zapomenuté v sevřené zástavbě rodinných domů. Dosud však nebyl nalezen archivní doklad o vzniku výjimečně pozoruhodného díla. Přesto lze ze souvztažnosti dat i známých informací odvodit okolnosti vzniku Poklony sv. Vendelína.
Umístění Poklony v ose astronomického symbolismu v protiváze starobylému špitálnímu kostelu svatého Jana Křtitele nebylo zvoleno náhodným způsobem. Byl zájem zvelebit původně nezastavěný prostor u velkého Dobytčího trhu na křižovatce vozové cesty do vinohrad a na Rousínov, který by navazoval na Martinelliho zamýšlený velkolepý projekt zámeckého areálu s podzámeckou zahradou (v dnešním prostoru Svojsíkova parku a školy Komenského). Zasvěcení Poklony sv. Vendelína, ochránce rolníků, pastýřů i úrody, bylo také symbolické pro napojení cesty na velký panský hospodářský dvůr s konírnami pod oborou.
Po rozdrcení osmansko-tureckého sevření střední Evropy u Vídně v r. 1683 za pomoci polsko-litevsko-německo-rakouských ozbrojených sborů polského krále Jana III. Sobieskieho dochází k uvolnění finančních prostředků i lidské síly z válečné obrany na civilní sektor. Od toho času počíná nebývalý rozkvět barokní architektury na Moravě díky mecenášům umění, mezi které patří i celé generace rodu Kouniců. K účasti na obnově církevních i světských staveb jsou pozváni skuteční mistři uměleckých řemesel. Již od r. 1691 Dominik Ondřej hrabě z Kounic pověřuje až do své smrti v r. 1705 svého dvorního kaplana, geometra a profesora architektury P. Domenica Martinelliho (1650–1718), původem z italského města Lucca v Toskánsku, aby vytvořil ze Slavkova prestižní residenční sídlo rodu. Ten si přivádí k účasti svého elitního zednického mistra Gabriele Gabrieliho. Dále je účasten z cechu zednického špičkový mistr Giulio Tini. Stavebním ředitelem se stává na dlouhá léta Johann Georg Bitterpfeil, sám restaurátor pláten, který je v kontaktu s dalšími italskými umělci. Např. u Carla Lottiho v atelieru v Benátkách dojednává kopii obrazu pro oltář do kostela v Letonicích. Hrabě do svých služeb najímá štukatéra Santina Bussiho (1663–1744), mistra dekorativního umění s mimořádným talentem. Italský-„vlašský“ tým doplňuje sochař Giovanni Giuliani a malíř fresek i pláten Andrea Lanzani (1941–1712). Tato spolupráce elit Martinelli, Gabrieli, Tini, Bussi, Lanzani a Giuliani ve Slavkově jim otevírá budoucí kariéru u zadavatelů od císařského dvora. V roce 1698 je ve Slavkově dokončeno nádherné tzv. zahradní casino-altán a v r. 1702 západní křídlo zámku (altán zbořen po pol. 17. stol. při změně projektu parku). V tom čase byli na kavalírské cestě po Itálii oba synové hraběte.
V roce 1698 dosáhl Dominik Ondřej hrabě z Kounic z moravské větve rodu u císařského dvora vysokého kariérního postupu v podobě jmenování do funkce říšského vicekancléře.
Jeho prvorozený syn, uměnímilovný František Karel hrabě z Kounic, se zříká pro nastoupenou duchovní dráhu nástupnictví v rodu ve prospěch svého mladšího bratra. Při studiu v Itáli jeho portrét vyhotovuje v r. 1702 člen jezuitského řádu Andrea Pozzo, malíř, architekt, scénograf církevních slavností a teoretik umění. A. Pozzo proslul velkolepými freskami s využitím techniky tzv. quadratury – vytvářející iluzi dalšího prostoru mimo skutečnou hmotu stavby. Stal se jednou z nejpozoruhodnějších postav barokní tvorby. Kontakt s A. Pozzem svědčí o významných kontaktech Kouniců s evropskými uměleckými elitami. Také nelze vyloučit možnost bratrského daru ve formě projektu stavby Poklony sv. Vendelína.
V roce 1699 dne 6. srpna dochází k velmi významné události pro rod Kouniců. Mladší syn Domininika Ondřeje dvacetiletý Maximilian Oldřich (1679–1746) pojal za manželku v rámci mocenského ujednání svého otce dvanáctiletou hraběnku Marie Eleonoru (Arnoštku), s plným titulem Marie Ernestine Franziska von Ostfriesland-Rietberg (4. 8. 1687 – 1. 1. 1758 Slavkov). Mladičká Marie Ernestina z Rietbergu byla po smrti své starší sestry jedinou dědičkou rodových držav: panství Rietberg (nacházející se v severovýchodní části Severního Porýní-Vestfálska), Esens, Stattesdorf, Wittmund a Mellrich ve východním Frísku (Ostfriesland). Frísko se rozkládá na severozápadě Německa i s ostrovy v Severním moři a dodnes tvoří osobitou spolkovou zemi sousedící s Holandskem.
Byť v prvotně chladně mocensky určeném, ale později nepochybně ve šťastném manželství „z rozumu“, se Marii Arnoštce narodilo celkem 16 dětí, 5 dcer a 11 synů, šestým narozeným byl Václav Antonín – říšský kancléř, poslední se narodil v r . 1727 ve stáří matky 40 let. Srdcem měla stále vřelý vztah k domovině a tom svědčí i splnění její poslední vůle. Při uložení ostatků v rodinné hrobce v dominikánském chrámu sv. Michala Brně bylo její srdce převezeno do františkánského kostela sv. Kateřiny v Rietbergu.
Patron pastýřů, ochránce dobytka i polí sv. Vendelín pocházel dle legendy ze skotské královské rodiny a později se stal poustevníkem, jehož obživou se stalo pastevectví. Pro mimořádné schopnosti a řádný život si jej povolali bratři řádu sv. Benedikta z kláštera Tholey a zvolili jej opatem. Když zemřel, země jej nepřijala do hrobu, a tak jeho tělo spolubratři naložili na káru taženou voly a ponechali je, ať si jdou kam chtějí. Oni jej přivezli na místo jeho poustevny a tam vzniklo poutní místo Sankt Wendel nad Sárou. Jeho kult se šířil po německých zemích a dále po Evropě. Nepochybně Poklona sv. Vendelína, tato perla v krajině, trvale připomínala Marii Arnoštce její vzdálený rodný kraj. Tak jako všechny církevní stavby v období baroka, včetně těch drobných jako Boží muka či sochy světců, byla i Poklona sv. Vendelína zapojena do živého církevního života procesími a děkovnými pobožnostmi.
Časová souhra působení elitních umělců ve Slavkově (1697–1701) a sňatek jediných dědiců rodů (6. srpna 1699) mohly inspirovat k myšlence vytvoření osobité stavby. Památník ve smyslu „magnificenza“ – velkoleposti Božích muk měl být zahrnut v komponovaném krajinářském projektu ve vzájemném prostorovém, pohledovém i osovém propojení se sakrálními objekty ve Slavkově. Účelem špičkového uměleckého díla bylo na posvěceném místě trvale připomínat veřejnosti i budoucím členům rodu významnou událost, kterou symbolizovaly vyhotovené erby manželstvím spojených katolických rodů.
Nepochybně ze strany dosud neznámé umělecky tvůrčí osoby vzniká konstrukčně velmi propracovaný návrh Poklony sv. Vendelína na fundamentu skryté symboliky Benediktinského kříže. Pro autora návrhu byla inspirující kulisa vysokého trůnu vyobrazená za postavou Statečnosti od mistra renesanční malby Sandra Botticelliho z Florencie. Dodnes dochovaný obraz, tempera na dřevě z r. 1470, byl určen pro soud, kde byly posuzovány trestné činy hospodářské povahy (sbírka Galleria degli Uffizi).
Po náhlé smrti Dominika Ondřeje v r. 1705 jsou všechny práce na zámku na čtvrt století zastaveny pro nevyjasněnost finanční situace dědice Maximiliana Oldřicha a jeho choti. Všichni elitní mistři ukončují své rozpracované dílo a ze Slavkova odcházejí.
Poklona sv. Vendelína (chráněná kulturní památka reg. č. 3872) svého času dotvářela barokní krajinnou kompozici doplněnou mohutnými alejemi před hradbami města. V ozdobném štuku propojené erby rodů se nacházející v současnosti nad prázdnými tzv. zrcadly pro malby. V erbu vlevo (heraldicky vpravo) je rod Kouniců se stříbrnými leknínovými listy zkříženými v červeném poli a modrými růžemi na zlatém podkladu podle Sezimů z Ústí. Vpravo ve čtvrceném erbu hrabat z Rietbergu je mladá zlatá orlice v červeném poli, vedle ní stříbrná hlava panny spojená s červeným tělem orla v černém poli v doprovodu čtyř zlatých hvězd rodu Cirksenas-Ostfriesland. Dále vedle, příčně ve dvou čtvrtích na zlatém podkladě, jsou umístěni dva černí esenští skákající medvědi se zlatým náhrdelníkem a příčně ve zbývajících dvou čtvrtích dva zkřížené zlaté biče v modrém poli panství Stedesdorf-Wittmund. V „zrcadlech“ byl umístěn obraz sv. Vendelína (svátek 21. října), sv. Otýlie – patronky Alsaska (svátek 13. prosince – zakladatelky benediktinského kláštera v Mont Saint-Odile) a další dva s nezjištěnými světci. Tyto obrazy byly nahrazeny v 2. pol. 20. stol. naivní malbou, později pro nevkus odstraněnou. Ve 20. století dochází k rušivým zásahům: k nevhodnému obestavění prostoru a k ztrátě ochranného pásma. Později bylo uvažováno o demolici, tak jako u barokních Božích muk pod Zlatou horou. V r. 1992 a 2001 byla Poklona sv. Vendelína opravena z rozpočtu města z fondu „drobné památky“, nyní je opět v těžce havarijním stavu. Jedná se již o torzo původní skvostné, mistrovsky pojaté štukatérské práce. Po třech stoletích od vzniku Poklony byly prováděné opravy zjednodušovány dle zručnosti pracovníků a určených finančních prostředků. Zjednodušený tvar makovice nad zastřešením již není původní, tak jako kování kříže.
Předpokládaná doba vzniku
• První verze – v jubilejním roce 1700, tedy krátce po svatbě Marie Arnoštky a Maximiliána Oldřicha, než se později ustálila podoba užívání aliančního erbu spojených rodů. Doba předpokládaného vzniku by tak časově souhlasila s dobou působení týmu elitních mistrů barokní tvorby, původem z Itálie, zde ve Slavkově. Později vytvořený manželský erb, doplněný v dekoraci prestižním světským rytířským řádem Zlatého rouna, je užíván až od r. 1744. Pro zaneprázdněnost týmu sochaře G. Giulianiho ve výrobě velkého množství soch pro zámeckou zahradu byla poklona vystavěna z přisekaných cihel. Jako zhotovitelé připadají tak v úvahu zedničtí mistři Gabriele Gabrieli a Giulio Tini (do r. 1704) a jejich tovaryši působící ve Slavkově. K časovému i autorskému určení provedení omítky, zdobené jedinečným způsobem bohatě profilovaného uměleckého štuku, přichází v úvahu ze zde působících mistrů jen Santino Bussi (do r. 1701) či jeho tovaryši v počtu dvou či tří.
• Druhá verze – vznik Poklony v letech působení špičkového mistra zednického Pietra Giulietttiho, který však zemřel v r. 1728. O působení významného mistra štukatéra, který by byl schopen v uvedeném období štukový plášť vytvořit, není dosud zpráv.
• Třetí verze – vznik se váže k působení mistra zednického Francesca Fortiniho, znalého italských plánů, který však nečekaně zemřel v r. 1733, a jeho nástupců. Avšak v době budování severního a jižního křídla zámku při změněném projektu (pod vedením Václava F. Petruzciho původem z Uherského Brodu), jsou užívány bohaté štukatérské barokní formy jen v omezeném množství, podobně jako na stavbě kostelů v Rousínově a jinde.
Dlužno připomenout, že zde na Moravě se nám dochovaly nádherné architektonické skvosty s přáním: ,,Dědictví otců zachovej nám, Pane“!
Jaromír Seifert
Diskusní příspěvek:
Pověst o postavení pomníku sv. Vendelína
V 16. a 17. stol. pěstovalo se ve Slavkově hojně víno, chmel a šafrán.
Na pravé straně Jílkovy ulice je pomník sv. Vendelína. Dříve na tom místě nebyly domy, ale v celé té části bylo panské pole. Jednou prý za vlády na panství p Jana z Kounice bylo toto pole poseto chmelem. Poddaný lid robotoval. Jeden robotník z Němčan – jméno nevím – měl hlídati chmel před sklizní, aby jej někdo nezcizil. Doma, ale měl těžce nemocnou ženu; prosil tedy na hradě, aby mu byla ta robota odpuštěna. Správce však jeho žádosti nevyhověl. Jelikož neměl u ženy koho nechat, zůstal doma a k hlídání se nedostavil. Do rána se z polovice pole chmel ztratil. Robotník byl pohnán před panský soud, odsouzen a uvržen do šatlavy na 1 rok. V šatlavě prý se modlil k sv. Vendelínu, aby mu vyprosil u Boha zmírnění a zkrácení trestu.
Na druhý den byl vyveden z šatlavy a oznámeno mu, že do rána opět byl všechen chmel na pole přinesen. Byl vyšetřován, nebyl-li snad spojen s nějakými zloději, kteří by byli proto, aby byl propuštěn chmel vrátili. Panský soud poznal na něm, že je úplně nevinen. U soudu byl také hradní pán p. Jan z Kounice. Ten ho napomenul, aby podruhé své povinnosti bedlivě dbal a propustil ho domů. Trest mu prominul. Když přišel onen rolník domů do Němčan, odkud pocházel, byla jeho žena již úplně zdráva.
Viděl v tom přímý zázrak a uvěřil v mocnou přímluvu sv. Vendelína. Vypravoval to sousedům, brzy se to rozneslo po okolí a přímo také na hrad. Na poděkování sv. Vendelínu podnikli robotníci z Němčan mezi sebou sbírku, měšťané slavkovští také něčím přispěli a zároveň s němčanskými přispěli u panství na hradě, aby se směli na tom panském poli ve Slavkově postaviti pomník ke cti sv. Vendelína. Bylo jim vyhověno. Od té doby konaly se o Prosebných dnech před svátkem Nanebevstoupení Páně modlitby u tohoto pomníku.
Koncem 18. století při stavbě nynějšího farního kostela dal prý kníže Václav Antonín Kounic starý pomník sv. Vendelína zbořiti a postaviti na tom místě úplně nový, který se zachoval do dnešních dob.
Comentários