Rodina Frištenských a Slavkov

Mezi světoznámé Slavkováky patří čtveřice bratří Frištenských, kteří svůj věhlas získali jako bojovníci v řecko-římském zápase. Nepocházeli přímo ze Slavkova, ale přistěhovali se k nám v roce 1904 z malé osady Kamhajku na Kolínsku. Jejich rodiče – manželé Alois a Kateřina Frištenští – měli šest dětí: děvčata Annu a Pavlínu a čtyři chlapce: Gustava, Karla, Josefa a Františka.

Jejich zápasnická kariéra začala náhodně v Cerhenicích, které tvořily s Kamhajkem jednu obec. Do této obce přicestoval v roce 1899 potulný cirkus dosud neporaženého černocha Jamese Palmara, jenž vyzval místní siláky k zápasu. Všichni se ostýchali, až se přihlásil Gustav Frištenský. V té době byl sotva dvacetiletý a nikdo mu nedával naději na vítězství. K velkému překvapení Palmara porazil. Byla z toho veliká radost v obci i okolí. Gustavovi to dodalo sebedůvěry a začal trénovat. Náčiní na trénování nebylo, musel stačit jen kůl s kameny. A navíc pro toto sportovní zápolení získal ostatní bratry. Tak začala slavná éra zápasníků z rodu Frištenských, kteří dělali slávu našemu městu a vlasti. Zatímco Gustav spojil svůj život s Litovlí, bratři Karel a Josef se stali občany Slavkova – dodnes zde žijí ve třetím a čtvrtém pokolení jejich potomci.

Gustav Frištenský – vynikající český sportovec, řecko-římský zápasník. První turnaj vyhrál v roce 1900. V roce 1902 se stal amatérským mistrem Rakouska v řecko-římském zápase. O rok později se stává amatérským mistrem Evropy. V roce 1904 zápasí už jako profesionál po celém světě. V roce 1929 ve svých padesáti letech se stal profesionálním mistrem Evropy. Gustav Frištenský vybojoval v průběhu svého života na 2000 amatérských utkání a ani jednou neprohrál. Jako profesionál absolvoval neuvěřitelných 8000 zápasů, v nichž byl jen výjimečně poražen. Za druhé světové války byl vězněn za odbojovou činnost, po roce 1945 vystupování zanechal. V roce 1956 obdržel titul Zasloužilý mistr sportu. Byl to jeden z nejlepších českých sportovců světového formátu všech dob, ale i velký vlastenec a demokrat, nezištný mecenáš sportu a kultury, čestný a skromný člověk. Ve Slavkově u Brna žil čtyři roky (1904–1908).

Gustav Frištenský

Narodil se 11. května 1879. Gustav jako prvorozený syn musel odmalička pomáhat v hospodářství. Jako čtyřletý přidržoval opratě při proorávání řepy, později válcoval brambory. Když orali u „císařské silnice”, formani jedoucí po cestě se zastavovali a se zájmem sledovali malého oráče, jak si dobře vede za pluhem. V osmi letech vstával o půl páté ráno a jel s druhým povozem naloženým řepou do velimského cukrovaru. Ve dvanácti nosil na sýpku těžké pytle se zrním. Práce v zemědělství měla v tuto dobu vždy přednost před školní docházkou. Bylo naprosto běžné, že při zemědělských činnostech si lidé vzájemně vypomáhali. I malé děti se musely odmalička podílet na chodu hospodářství.

Po vyučení řezníkem šel do světa na zkušenou. Tak se dostal v roce 1898 do Brna, kde si našel místo u řezníka Šafáře v Křenové ulici. V Brně hned vstoupil do českého Sokola. Tam jej jako vlastence vlídně přijali, ale měli tam jen činky na posilování svalů. Proto jej představenstvo Sokola doporučilo klubu Hellas, který na konci století soustřeďoval největší siláky z celé Moravy. Hned napoprvé vynikl svou silou, ale respekt si musel vybojovat. Pilně proto trénoval.

Dvacetiletý Gustav v dresu Hellasu. Dole: společné foto Hellasu v r. 1900.

Spolek Hellas pořádal každou neděli nějaké zábavné podniky. A tak jednou byli pozváni do Vyškova, kde byly pořádány cyklistické závody, chodci závodili v chůzi a zápasníci zápasili v „Panské zahradě” na pódiu na pivovarských bečkách. Náčelník Hellasu Hromada sestavil šest dvojic a mezi ně zařadil i juniora Gustava Frištenského, který v turnaji překvapivě zvítězil. Po ukončení posledního zápasu předal rada Arnold Janda vítězi Gustavu Frištenskému čestnou cenu se slovy: „Překvapil jste nás, mladý muži, ani jsme s vámi nepočítali! Předávám vám čestnou cenu s podkovou, ať vám tato podkova přinese štěstí!”

7. října 1900 pořádal klub AC Sparta velké mezinárodní závody v lehké i těžké atletice, na programu byly i závody velocipedů a motocyklů. Gustav se připravuje stejně jako vždy. V sobotu trénuje do pozdního večera. Ráno vstává před čtvrtou, aby připravil objednané maso, musí ho roznést bohatším zákazníkům domů. Musí stihnout vlak do Prahy, který odjíždí v 10 hodin. „Pořadatelé se divili, že Hellas poslal tak lehkou váhu, a v šatnách se mě ptali vedoucí členové Sparty, které dálky poběhnu, jestli stovku nebo pětistovku”; vzpomínal Gustav Frištenský. Nejdříve bylo na programu zvedání činek. Gustav vyhrál. Pak zápas. Gustav vyhrál. Přicházejí k němu dva muži. „Mohl byste závodit i v hodu diskem?”. Nejlepší český diskař Janda Suk chyběl, byl na Olympijských hrách v Paříži, kde získal stříbrnou medaili. Gustav Frištenský se zdráhal: činky trénoval poctivě, zápas taky, ale disk ne. Nakonec se nechal přemluvit. Pořadatelé rychle vyřizují přihlášku. Gustav hází. Disk letí nejdále. Je mistrem Čech. Tři vítězství, tři medaile, potlesk diváků.

V následujícím roce 1901 se stal ve vrhu diskem i mistrem Moravy.

Gustav při zápasech.

Změnil zaměstnání. Nastoupil u řezníka Svobody na Dominikánském náměstí v Brně, ale pro nedostatek volného času si našel místo u řezníka M. Soffera v Nové ulici. Zúčastnil se mnoha utkání, kde jako amatér neměl konkurenci. Překonal i některé české rekordy ve vzpírání. V únoru roku 1903 se stal v Rotterdamu mistrem Evropy.

Na toto mistrovství vzpomíná Marie Jirková, rozená Frištenská: „Na tyto zápasy jel sám, bez průvodce, neznaje cizí řeči. Ubytoval se v hotelu, a když se ptal majitele, kde je aréna, ten si jej jen přeměřil pohledem a radil mu, aby se raději vrátil, odkud přišel. A nyní mu vypočítával váhy, přednosti a tituly zápasníků. Co dělat? Přece nezklame náčelníka Richarda Hromadu, když jej tajně přihlásil! Při hlasování v Hellasu totiž byla většina proti! U mistra si vzal na tři dny dovolenou a cestu si hradil ze svých skrovných úspor. Cestou do arény si všiml vylepených velkých plakátů s vyobrazením siláků-zápasníků. Jejich jména byla natištěna velkými písmeny, své jméno našel až dole, vytištěné jen drobně. Zápasit se začalo v 5 hodin odpoledne. Každá dvojice zápasila do rozhodnutí. Žádné nerozhodně, žádné bodování. O půlnoční krátké přestávce nabídl Gustavovi jeden Ir půlku citronu. Pak mu ten irský zápasník podal mapu, aby mu ukázal, kde ta jeho země vůbec je.

Později jeden zápas Frištenského prohlásila porota za neplatný, a že se musí opakovat. Zápasník však odmítl se slovy: „Víc se mu nechci dostat do ruky, však uvidíte sami!” Tohle se Gustav dočetl až doma, protože tam ničemu nerozuměl. Jen prstem mu ukazovali soupeře, které porážel jak na běžícím pásu. O páté hodině ranní, za úplného ticha a nervozity pořadatelů poráží mistra Evropy Dána Eggeberga. Nato byl neznámý Čech prohlášen soudcovským tribunálem, bez jediné porážky, před několika tisíci vytrvalých diváků prvním českým mistrem Evropy a ověnčen červenomodrobílou stuhou s nápisem „Championschap van Europa R. A. C. Hercules, Rotterdam 1903”.

Po návratu do Brna Gustav zjistil, že ho německý řezník Soffer propustil („…nebudu zaměstnávat českého rváče.”). 3. června 1903 přestoupil k profesionálům a zkraje zápasil pod psedonymem Stanislav Bolowski.

Jako člen Atletického klubu v Brně dosáhl dosud nepřekonaného rekordu v zápase řecko-římském, když při zakončení své amatérské dráhy pozval nejlepší borce z klubů v Čechách i na Moravě, aby se s ním přišli naposledy změřit. Z pěti klubů se sjelo celkem 20 zápasníků. Frištenský porážel jednoho za druhým téměř bez přestávky tak, že za dvě hodiny složil všech dvacet zápasníků před soudcovským sborem na lopatky.

V roce 1904 doprovázel Gustava na cestách jeho mladší bratr František, kterému bylo 18 let. V srpnu zavítali do našeho města, kde se konalo vystoupení na nádvoří zámku. Bratrům se zde zalíbilo a rozhodli se ve Slavkově usadit. Pro svůj záměr získal rodiče a ostatní mladší bratry. Nějaké peníze si přivezl ze zápasů v Rusku, takže jeho úmyslu nestálo nic v cestě. Když navíc objevil v novinách inzerát, že ve Slavkově v Bučovické ulici se prodá hostinec

„U Diváckých” – bylo jasno. Později ještě zakoupili hospodářskou usedlost v sousedství.

Tato hospoda se stala jakousi základnou rodiny. Od r. 1905 se hospoda jmenovala

„U Frištenských”. Ve dvoře se mimo kuželnu nacházela prostorná kůlna, která se stala tělocvičnou pro Gustavovy bratry – Karla, Josefa a Františka – rovněž budoucí zápasníky. Když jim zanedlouho vyhořela, nechali postavit místnost natolik prostornou, že ji mohl používat za tělocvičnu i slavkovský Sokol.

„Slavkovský” plakát. Vedle hostinec v Bučovické ulici. Dole hostinec po přestavbě a vpravo současný stav.

Příklad Gustava Frištenského a jeho bratrů si brzy získal následovníky. Zkusit svou sílu a zdatnost přicházeli do tělocvičny další nadšenci – Josef Mann, Karel Zaoral, Karel Trněný, Konrád Vykouřil, Karel Emerich, Majárek, Kraml, Häring, Sehnal, Rotrekl, Bečvář, Jirka, Laštůvka, Vrabec a jiní. Jednou přijížděl do Slavkova i Herkules Motl z Ostravy a černoch Abdul Ahmed. Není divu, že při takovém zájmu vznikl slavkovský zápasnický spolek Hellas. Přetrval ještě dlouho potom, co Gustav odešel do Litovle a vedení převzal bratr František.

Sotva se Gustav Frištenský vrátil z úspěšného turné ve Finsku, odjel do Ruska, kde po velkých úspěších mu hrabě Ribopier nabídl místo cvičitele. Nabídka byla lákavá, ale Frištenský ji odmítl, chtěl dál reprezentovat svou vlast. Jeho proslulost rok od roku rostla. Bratr Josef často vzpomínal na Rusko, zvláště na Kyjev, kde jej jednou potěšilo, že při čekání na nástupišti, které bylo plné lidí, jej oslovil železničář a ptal se: „Vy jste pan Frištenský, který tu včera zápasil?” Poznal jej mezi tolika lidmi.

M. Ellederová, vedle svatební foto.

V pondělí 10. srpna 1908 si Gustav Frištenský vzal v pražském kostele sv. Jindřicha Miroslavu Ellederovou, dceru sládka pivovaru v Litovli. Bylo jí 20 let. Od té doby žili v Litovli – nejdříve 10 let s rodinou Ellederových v budově pivovaru, pak se přestěhovali do vily na nábřeží (dnes ulice G. Frištenského). Manželé Frištenští se poznali v roce 1906, kdy Gustav poprvé zápasil v Litovli. Prožili spolu 40 let. Miroslava zemřela nečekaně v březnu 1947.

V roce 1911 odjel s manželkou do Buenos Aires a Rio de Janeira. Také tam získal velkou oblibu, zejména po vítězství nad Francouzem Clementem, který byl do té doby neporazitelný.

Cesta lodí do Ameriky. S Františkem (vlevo) v New Yorku.

Pak se dostal v roce 1911 do Ameriky podruhé, s bratrem Františkem, a to do USA, kde jeho zápasy v New Yorku a Chicagu pro českou menšinu uváděla jeho choť v hanáckém kraji. Turné bylo úspěšné, bez porážky. O tomto pobytu přináší několik vzpomínek paní Marie Jirková, rozená Frištenská: „V Chicagu, při odpočinku v parku, se náhodou František seznámil s jedním americkým Čechem. Slovo dalo slovo a s úžasem zjistili, že jsou rodina. Čtyři bratři jejich otce totiž v letech 1870–1880 odjeli do Ameriky a nebylo o nich zpráv. Nyní již byli ženatí s rodinami, a tak se bratři seznámili s 11 bratranci, žijícími v Chicagu.”

Za vydělané peníze v Americe koupil František parní stroj a mlátičku, přestavěl dům v Bučovické ulici na jednopatrový. Pak vypukla světová válka a František musel narukovat; pomohla mu mlátička tím, že ve žních až do Vánoc mlátil lidem obilí. Gustav měl také narukovat, ale byl vojenským lékařem uznán jen za vojína beze zbraně v záloze. Když ke konci války i tyto rezervy byly povolávány na frontu, komise se sympatiemi uznala, že je vadný na nohy a na frontu nemusel.

Jako voják (v popředí vpravo).

A ještě jedna vzpomínka paní Jirkové: „V letech 1921–1922 podnikli bratři Gustav a František další turné po USA. Tehdy vyzval Františka tehdejší armádní šampión USA J. S. Leavit s tím, že mu dá 500 dolarů, když jej do 30 minut neporazí. Leavit byl velmi sebevědomý, neboť během šesti let se utkal s 486 prvotřídními „konkurenty” a nebyl ani jednou poražen. Byl to obr, vážil 350 liber a měl zato, že bude mít lehkou práci. František musel tuto výzvu přijmout, když se nechtěl dostat do posměchu novinářů a pak by byl v Americe nemožný.

Měl ale dobrou přípravu ze zápasů se světovým mistrem Zbyškem Cyganěvičem z Bostonu. Osvojil si taktiku těžkých mistrů a navíc tvrdě trénoval. V únoru 1922 nastoupil k tomuto těžkému zápasu s předsevzetím nedat se. Zápas se odbýval v New Yorku a byl velkou senzací – a výsledek byl pro Františka víc než skvělý. Leavitovi se nepodařilo jej do 30 minut porazit. Z peněz vyhraných v tomto zápase věnoval František Frištenský 5000 Kč na menšinové školství na Těšínsku a 2000 Kč na tělocvičnu ve Slavkově.

Leavita tento neúspěch velmi mrzel a po dvouměsíčním tréninku vyzval Františka k rozhodujícímu zápasu a dal do sázky 1000 dolarů. O tento zápas byl ještě větší zájem u sportovní veřejnosti a konal se v dubnu 1922. Frištenský v něm vynikal úžasnou rychlostí a obratností i častými protiútoky. Již jeden a půl hodiny zápasili bez přestávky a na Leavitovi byla již znát únava. František přidal na tempu, útočil a jeho vytrvalost slavila toho dne úspěch, který nikdo nečekal: porazil Leavita za 1 hodinu čtyřicet minut, když jej záhlavním chvatem položil na lopatky a vyhrál 1000 dolarů. V Americe tento zápas vyvolal velkou senzaci a noviny přinášely dlouhé zprávy a komentáře.”

Prostřední foto: v lázních Poděbrady v roce 1930.

V roce 1929 pořádala mistrovství Evropy v řecko-římském zápase Praha. Gustav tam slavil triumf, neboť zvítězil v 18 zápasech a ani jediný neprohrál – a to měl již 50 let! Za dva roky pak získal stříbrnou medaili na mistrovství slovanských zemí.

Bratři Frištenští nechali pro svoje pracovníky postavit několik dvojdomků. 4. září 1926 položili základní kámen české školy v Lužicích a za rok ji slavnostně otevřeli. Pomohli také vybudovat mateřskou školu i českou školu v Babicích, pod jejich vedením byl nákladem 180 000 Kč postaven Národní dům v Babicích. Dodávali do českých škol v Lužicích a ve Šternberku mléko na svačiny, dále potřeby pro vaření jídla (brambory, zeleninu, kroupy apod.).

Během protektorátu Gustav Frištenský finančně podporoval rodinné příslušníky pronásledovaných vlastenců. Trpícím rodinám věnoval celkem 150 000 korun.

Nový vůz Fiat 520. Vpravo u nové školy s bratrem Františkem.

Volné byty v budově svého dvora dávali k dispozici dělníkům šternberské tabákové továrny, štěpánovských železáren a šternberské pily česko-moravské průmyslové společnosti. František Frištenský se stal uznávaným hospodářským odborníkem kraje a jedním z vedoucích činovníků Národní jednoty na Šternbersku.

Posilování v lužickém dvoře.

V 30. letech minulého století dolehla hospodářská krize i na hospodářství bratrů Frištenských. Za války Hitler přiřadil naše pohraničí k Velkoněmecké říši a obec Lužice obsadily jednotky německé armády. Gustav tam měl nejdříve zakázaný přístup, později tam mohl přes den dojíždět. František se s rodinou přesídlil do Bedihoště u Prostějova.

Statek v Lužicích nalezl po válce úplně vydrancovaný, bez veškerého živého i mrtvého inventáře. Pole zarostlá plevelem, neosetá, traktory a jiné stroje odvlečené, žádný dobytek. Gustav nesložil ruce do klína, nelamentoval, s energií sobě vlastní se snažil hospodářství obnovit. U banky si vyřídil půjčky a s novým společníkem, synovcem Antonínem Chládkem, začali opět hospodařit. Avšak v roce 1949 museli celé hospodářství předat Státnímu statku Šternberk (v rámci znárodňování). Takto bylo už podruhé násilně ukončeno hospodaření Gustava Frištenského na statku v Lužicích.

Lužický dvůr v roce 1930. Gustav s dětmi, které měl rád (ač svých se nedočkal).

Za okupace byl na základě udání zatčen a obviněn z velezrady. Čtyři měsíce byl vězněn v Praze, pak v Olomouci a nakonec ve Vratislavi – celkem 9 měsíců. Ve vězení zhubl 37 kg. Nakonec byl osvobozen pro nedostatek důkazů.

Po válce v roce 1946 zkoušel vystupovat v cirkuse Sarasan, ale když s ním ředitel rozvázal smlouvu, pořídil si vlastní stan, v němž účinkovala a zápasila „Skupina mistra Frištenského”. Zájem o jejich produkce byl veliký. Se sjednocením sportu se rychle rozvíjely i jiné sporty, jejich popularita však neklesala. Stali se legendou tohoto sportu. Jsou známy sportovní dua či tria, ale aby bratři tvořili úspěšné kvarteto, a to po celou jednu generaci, to tu snad ještě nebylo.

Z korespondence s Petrem Bezručem. Filmový plakát. Litovel, shora: Gustav, manželka Miroslava, Bohuška Ellederová, Pavla Chládková ze Slavkova a Libuše Petránková.

Zbývá snad ještě dodat, že Gustav Frištenský hrál i ve filmech Pražský kat a Kovář Drastil, dobyl vítězství ve vzpírání i jako diskobolos, stál modelem sochařům, malířům a dalším umělcům. Známé je i jeho přátelství s básníkem Petrem Bezručem, o čemž svědčí bohatá korespondence.

Gustav Frištenský zápasil více než 40 let a dobyl více než 10 000 vítězství. Vždy a všude se hlásil hrdě k příslušnosti k českému národu. Sportovní činnosti zanechal ve věku 69 let. Více než obdivuhodná byla jeho životní síla, vytrvalost a houževnatost. Žádný z bratrů Frištenských nekouřil, nepil, střídmě jedli. Na návrh Státního výboru pro tělovýchovu a sport udělila vláda Gustavu Frištenskému v roce 1955 titul Zasloužilý mistr sportu.

Gustav a Miroslava Frištenští.

__________

Vzpomínky Ludvíka Loučanského z Hrušek na Gustava Frištenského

Zápasnický oddíl Hellas začal působit ve Slavkově na začátku 20. století. Byl to sport velmi populární, více než box a jiné sporty. Náš oddíl měl stanoviště v bývalém hostinci u Diváckých, později u Frištenských v Bučovické ulici. Tam měli na dvoře dřevěnou boudu (po vyhoření zděnou), ve které skladovali činky, žíněnky a jiné zápasnické nářadí a kde také trénovali a zápasili. Oddíl měl dost aktivních členů, hlavně: Gustav, František, Karel a Josef Frištenští, Josef Man, Karel Zaoral, Karel Trněný, Karel Emerich, Konrád Vykouřil, Majárek a řezník Kraml, všichni ze Slavkova. Dále v oddíle působil Slovák Gejza, Herkules Motl z Ostravy a dokonce i černoch Abdul Ahmed. Aby mohli jezdit se zápasnickými produkcemi po vlasti české, pořídili si přenosnou arénu, již nazvali „Dostálova aréna”. Zápasili nejen v Čechách a na Moravě, ale často byli zváni k produkcím i za hranicemi. Byli velmi populární, o čemž svědčily velké návštěvy na jejich produkcích. Slavkováci byli na jejich produkce i slávu velmi pyšní, a proto když někde hostovali, kde Slavkováci pracovali, tak zápasy nevynechali a dělali zvukovou kulisu.

Naposledy jsem s Gustavem Frištenským mluvil v roce 1951 v Gottwaldově, když tam hostovali. Slavkováci, kteří tam pracovali, jim přišli fandit.

__________

Popularita zápasů mezi brněnskými studenty v roce 1927

Tehdy brněnská mládež žila měrou nebývalou řecko-římskými zápasy. Jakmile se objevil na nárožích plakát s Gustou Frištenským, hned to mezi studenty začalo vřít. A hned tu byly sázky: Kdo to vyhraje? V přestávkách se třída měnila v zápasnický ring. To vše se konalo za obrovského řevu, že zápasníci přeslechli zvonění a ti nejaktivnější dostali od třídního kouli do notýsku. Před zápasem bylo učení odsunuto na vedlejší kolej. Ve všední den, ale zvláště v neděli odpoledne jsme vklouzli do nabitého Besedňáku a hořeli touhou spatřit Gustava, který poráží jednoho protivníka za druhým. Nedali bychom mu ublížit! Mohl se tak nějaký černoch odvážit před našimi zraky položit Gustava na lopatky! Stáli jsme na židlích, povzbuzovali a střehli každý nedovolený hmat, hrubší útok. To jsme spustili obrovský ryk, dupot a volání hanby protivníkovi a neschopnému soudci. Drželi jsme Gustavovi palce a ten nás nezklamal. Vítězil. Po zápase jsme zápasili všude, doma i na chodnících, všichni, od obecné školy přes učně, až po studenty. Zvedali jsme pilně židle, stoly, skříně, kbelíky s uhlím – všechno, nač jsme přišli, abychom dostihli Gustu Frištenského.

Brněnská svoboda 25. 1. 1927

__________

ŘEMESLO MÁ ZLATÉ DNO

Ze vzpomínek Gustava Frištenského

Mé dětství na malé vesničce Kamhajku nebylo nijak veselé, ale přesto naň rád vzpomínám. Již v šesti letech jsem musel vodit koně při orbě, později také orat a dělat jiné práce na malé zemědělské usedlosti. Jak jsem rostl, již jsme se o práci dělili s třemi bratry. Ve 14 letech jsem se šel učit kovářem, ale po nešťastném popálení ruky jsem toto učení musel opustit a po léčení jsem nastoupil jako řeznický učeň k mistru Josefu Kratochvílovi v Kolíně. Na svá mladá léta, bylo mi 15 let, jsem měl statnou postavu a někdy se mi zdálo, že mi mistr tělesnou sílu (byl menší postavy) závidí a že je na mne přísnější, ale bylo to učeň-mučeň. První rok mne mistr neposílal do povinné řemeslnické večerní školy, a tak jsem ji navštěvoval až druhý rok učení. To jsem se musel přihlásit sám, bez vědomí mistrova. Učil jsem se ve škole tak dobře, že jsem promeškaný první ročník dohonil a byl ještě vyznamenán krásnou knihou, která pak zasáhla hluboce do mého života. Bylo v ní mnoho krásných článků od nejpřednějších českých spisovatelů a básníků a také obsahovala 67 obrázků od nejpřednějších českých malířů. Jsou zde také obrázky prvních českých siláků, a to Bivoje s uloveným kancem, a Vojtěcha z Pernštejna s uloveným zubrem od Mikoláše Alše. Byl tam také obrázek prvního řecko-římského zápasu, zachyceného v Paříži mistrem Brožíkem. V knize je napsáno věnování: odměna pilnosti Gustavu Frištenskému, žáku I. B třídy pokračovací v Kolíně, dne 15. dubna 1986, a podepsán M. Dirlam, ředitel. Jaká to shoda okolností, že se taková kniha dostala do mých rukou! Krásné články mne nabádaly k vlastenectví, tělovýchovné a sportovní činnosti.

Mistr Kratochvíl měl rád koně. Protože jsme měli doma také koně, uměl jsem je ošetřovat. Jednou si koupil pěkného grošovaného šimla. U koně se objevila zákonitá vada, kterou mu prodavatel nehlásil, a proto jsme jeli koně vracet do obce Libice u Poděbrad. Já zůstal s koněm za vraty a mistr šel do chalupy. Na dvoře slyším nějaký křik. Za chvíli mistr vyšel, nasedli jsme a jeli zpět. Cestou mistr vytáhl pět zlatých dvacetikorun a ukazoval mi je, abych věřil jeho slovům. „Musel mi vrátit pět dvacetikorun”. Já tomu moc nevěřil a přemýšlel jsem, proč měl mistr jednu stranu tváře tak červenou. Kdyby si mne mistr vzal do chalupy, jistě by to dopadlo lépe.

Mistr šetřil koně, ale mne ne. Jezdívali jsme nakupovat dobytek hodně daleko. Před vesnicí jel mistr krokem a já musel utíkat napřed a poptávat se od chalupy k chalupě, co mají na prodej. Když nic nebylo, ujížděl mistr ze vsi dříve a já jej musel dohánět. Vracívali jsme se domů pozdě večer a já nejprve musel nakrmit koně a také očistit.

Paní Kratochvílová byla pěkná, vysoká, statná žena. Na pořádek a čistotu přísná a dobře mne vychovávala. Přesto, že jsem vykonával své učednické práce a potom i tovaryšské co nejlépe, přece mně někdy říkávala: „Já budu ráda vidět, co z tebe jednou bude”. Když se blížil konec mého učení, dávala najevo před služebnou Marií Darebnou, že bych mohl po vyučení u nich zůstat dále jako tovaryš. Nastal den mého vyučení, složil jsem tovaryšskou zkoušku, přijel otec, zaplatil výučnou povinnost a prohlásil, že musím do světa na zkušenou a odvezl mne domů. Po dvouleté praxi v Kouřimi jsem se dostal do Brna, kde se splnila moje touha, chodit cvičit do Sokola a později do klubu Hellas. Zde začala moje sportovní úspěšná dráha, a tak se dověděla i rodina Kratochvílova z pražských novin, co ze mne bude. Když se pak rodina Kratochvílova dovídala o mých sportovních úspěších doma i za hranicemi, byli hrdi na to, jak vítězně „řádí” jejich bývalý učeň – Gustav Frištenský. Paní Kratochvílová v obchodě s hrdostí vyprávěla, že jejich bývalý učeň vyhrává a že je to i její zásluha, že jej tak „cepovala”. Nejkrásnější překvapení se u Kratochvílů dostavilo poslední neděli po mezinárodních zápasech v pražské Lucerně v roce 1929. Tam se zápasy skončily v pátek. Po tomto úspěšném řádění v Lucerně jsem uvažoval: nekouřím, nepiji. Život jde rychlým tempem a já si jej také zrychlím. Koupím si za své úspory sportovní automobil. Jelikož československé šestiválcové vozy nebyly ještě v provozu, koupil jsem si nejlepší italský vůz – Fiat 520. V neděli jsem přibral hosty a jeli jsme z Prahy na Kolín. Jedeme Pražskou ulicí v Kolíně, kde před svým obchodem stála moje bývalá paní mistrová Kratochvílová. Musel jsem zastavit a pozdravit se s celou přítomnou rodinou. Všichni mne radostně vítali a vyprávěli, kolik radostí a starostí denně se mnou prožívali, jen aby to se mnou v Praze dobře dopadlo. Bylo to radostné setkání po dvaceti letech a všechny pochyby paní mistrové, co ze mne bude, vyšly k velké její spokojenosti.

__________

PÁTRÁNÍ V ARCHIVECH

Vzpomínka Oldřicha Štěrby

V roce 1880 odjeli bratři Aloise (otce sourozenců Frištenských) do Ameriky. Alois musel své tři sourozence vyplatit, tak musel pravděpodobně prodat statek na Kamhajku. Pronajal si menší hospodářství v Malých Bečvárech. Tři synové se vyučili řemeslům: Gustav a František řezníky, Josef stolařem a Karel měl zůstat sedlákem a převzít hospodářství. Ještě v Bečvárech se provdala nejstarší dcera Anna za Josefa Petránka.

Tam se jí narodila 7. 7. 1901 dcera Anna, moje maminka. Za křestní kmotry jí šli strýček Karel a teta Anežka Petránková, nevlastní sestra mého dědečka, která později s bratrem Aloisem Petránkem emigrovala do Ameriky.

Po čase celá rodina Frištenských, zřejmě z popudu strýčka Gustava, kromě mé babičky Anny, po krátkém pobytu na hospodách v Kaňku a Pačinku se přestěhovala na Moravu. Gustav totiž přešel do Brna, zřejmě tam našel výhodné pracovní podmínky i podnikatelské poměry, kromě toho začal zápasit v klubu Hellas, kde slavil první úspěchy, a pozval proto celou rodinu na Moravu. Frištenští se přestěhovali nejprve do Brna, pak do Drásova u Tišnova a nakonec v r. 1904 do Slavkova u Brna. Podrobně o tom píše maminka, která byla vychovávána u dědečka Aloise a babičky Kateřiny, ve svých vzpomínkách.

Ve Slavkově zůstali synové Karel a Josef, kteří začali sedlačit, a nejmladší dcera Pavla. Ta na přání všech bratrů vystudovala Vesnu v Brně, pak se ale provdala za sedláka a zůstala doma.

Gustav se pak živil profesionálním zápasením, oženil se s Miroslavou Ellederovou a bydlel až do konce svého života ve své vile v Litovli (foto vpravo).

František začal hospodařit postupně na statcích ve Vendryni, v Lužicích u Šternberku (tam s bratrem Gustavem) a nakonec Bedihošti u Prostějova, kde měl také obchod s dobytkem a koňmi.

__________

František, Josef, Karel a Gustav Frištenští.

SOUROZENCI GUSTAVA FRIŠTENSKÉHO ––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––

Karel

Karel Frištenský (26. 2. 1881–9. 9. 1932)

Byl cementářem. Své nejcennější medaile získal na mistrovství Moravy v r. 1907 a Slezska v r. 1909. Také se několikrát umístil na předních místech v domácích soutěžích. Pomáhal bratru Gustavovi zakládat atletické kluby v Čechách a na Moravě. Žil ve Slavkově u Brna. Oženil se s Marií Bierhausovou a měli tři děti: Marii, Karla a Františka.

Karel Frištenský. Vpravo se svým otcem Aloisem.

Prvorozená dcera Marie se provdala za Jaroslava Jirku. Narodily se jim děti Jaroslav, Věra (provdaná Dvořáčková) a Karel.

Syn Karel se oženil s Vlastou Florianovou a měli tři děti: Vlastu, Jarmilu a Libuši, které žijí ve Slavkově.

Syn František se oženil s Aloisií Valníčkovou a narodily se jim dvě dcery – Věra a Alena.

Úryvek z deníku Marie Jirkové, dcery Karla Frištenského: „Karel Frištenský za první republiky zápasil s černochem. Ten ho nemohl udolat. A když už si byl jist, že ho pokládá na lopatky, udělal náhle Karel vývrtku a už byl na nohách. Obecenstvo si oddychlo, rozveselilo se a bouřlivě tleskalo Frištenskému. To černocha tak podráždilo a rozzuřilo, že při dalším zápasení použil nedovolené chvaty a přes protesty diváků na neregulérní zápas s ním surově praštil shora o zem, zlomil mu klíční kost a doslova pochroumal na celém těle. Karel se z toho asi rok léčil a k zápasení se už nevrátil. Gustav s tímto černochem zápasil o pár let později v Americe ve volném stylu a dal mu co proto. S černochem to dopadlo špatně a i ten se už na žíněnku nikdy nevrátil. Spousta lidí si myslela, že Gustav toho černocha zabil při zápase, že mu zlámal vaz. Ale nebylo to tak.

Karel měl z doby zápasení i spoustu veselých příhod. Soupeř mu při zápasení neustále uhýbal a když se zvedal z předklonu, místo soupeře uchopil soudce a za velikého veselí publika ho položil na lopatky.”

Vzpomínky Jaroslava Jirky (manžela Marie Frištenské) na svého dědečka Františka Jirku, zakladatele firmy JAS ve Slavkově u Brna:

Můj děda, František Jirka, se za Rakouska-Uherska jako mladý muž přistěhoval do Slavkova, kde koupil zámečnickou dílnu. Tu přebudoval na kavárnu. Během 1. světové války však musel narukovat na vojnu. Moje babička Viktorie, rozená Hrbková, byla vzornou hospodyní a vynikající organizátorkou. Dělala vše, co děda na dálku psal ve svých dopisech. Podle pokynů přikoupila pozemek vedle zámečnické dílny, v té dobu to bylo na okraji města, mimo obydlenou zónu. Děda zasílal z vojny domů plánky, jak a co se má udělat. Babička to vše s pomocí zedníků skvěle zvládla. Po návratu z války už byla dílna zbudovaná a fungovala. Ve Slavkově byla v tuto dobu zavedena elektřina, proto se děda rozhodl začít s výrobou elektromotorů. Svoji firmu nazval JAS. Je to zkratka jeho příjmení Jirka A Synové. Firma fungovala až do roku 1948, kdy byla znárodněna. Pořád se zde vyráběly elektromotory, ale pod ozn. MEZ, nyní EMP. Společnost EMP, s.r.o., byla založena v roce 1991 a od 1. 7. 1994 převzala v rámci privatizace závod MEZ Brno ve Slavkově u Brna a zahájila výrobu elektromotorů a elektročerpadel. Tím navázala na dlouholetou tradici výroby elektromotorů ve Slavkově u Brna.

Kolektiv JAS. 1 - babička Viktorie Jirková, 2 - František Jirka, 3 - Marie Jirková (sestra J. Jirky), 4 - Jaroslav Jirka (otec), 5 - bratr otce František Jirka. Děti: a - Milan Sklenář, b - Ruda Sklenář, c - František Jirka.

Po revoluci v r. 1989 jsme nárokovali vrácení firmy. Bylo nás devět dědiců, tři jsou v zahraničí (Kanada, Švédsko), v Česku nás zůstalo šest. Slavkov se však rozrůstal a firma se ocitla uprostřed obytné zástavby (Slovanská ulice) a sousedé si na to stěžovali. A proto, když jsme ji po revoluci dostali zpět, jsme ji prodali. Továrna je zbouraná a na jejím místě stojí tři obytné dvoupodlažní domy. Za zaznamenání stojí, že jsem tam jako učeň chodil na brigády a po vojně jsem tam dva roky pracoval (ve své vlastní fabrice, která v tu dobu patřila státu).

Můj druhý dědeček Karel Frištenský byl bratrem Gustava Frištenského. Maminka se provdala za Jaroslava Jirku, proto jsme všichni Jirkovi. Mám dva sourozence Karla a Věru (provdaná Dvořáčková, bydlí v Brně).

Josef

Josef Frištenský (27. 2. 1885–31. 7. 1964)

Vyučil se truhlářem. Věnoval se řecko-římskému zápasu. Po ukončení sportovní činnosti se věnoval především hospodaření na zemědělské usedlosti v Bučovické č. 180 ve Slavkově u Brna. Byl také dlouholetým členem slavkovského hasičského sboru. Oženil se s Pavlínou Francovou a měli spolu tři syny: Josefa (*1918), Oldřicha (*1920) a Miroslava (*1926).

Otec sourozenců Frištenských koupil na základě inzerátu notáře Lavického ze Slavkova hospodu v Bučovické ulici „U Diváckých”. Bratrům hospoda vyhovovala. Byla u ní kuželna i prostorná dřevěná bouda k uložení sportovního náčiní. Také poloha města Slavkova u Brna byla velice výhodná pro rozjezd sportujících sourozenců na všechny strany. Když bouda ve dvoře shořela, postavili zděnou. Pořádali zde různé sportovní a tělovýchovné akce (chodili sem cvičit Sokoli, kteří ještě neměli vlastní tělocvičnu, promítalo se zde pojízdné kino apod.). Gustav v dopise vzpomíná: „Maminka se zde cítila lépe než ve studených brněnských bytech. Měl jsem příjemný pocit, že mé úspory byly dobře vloženy. Bratr František hospodu přestavěl a později ji dobře prodal”.

Josef Frištenský. Na snímku s bratrem Karlem (vlevo).

Spodní foto: Josef a František s manželkami ve Slavkově.

Na sportovním turné v ruských zemích, které absolvoval společné se svým bratrem Gustavem, vyhrál Josef Frištenský ruský čajník (samovar). Mnoho let byl samovar uložen ve Slavkově u Brna, v místě trvalého bydliště Josefa. Gustav se při jedné návštěvě zmínil Josefovi, že by více lidí vidělo jeho pohár, kdyby byl vystaven s ostatními sportovními trofejemi v jeho soukromém muzeu v Litovli. Proto požádal o zapůjčení tohoto „poháru”. Skutečně, velice mnoho lidí spatřilo mezi Gustavovými sportovními trofejemi i tento samovar jeho bratra. V padesátých letech Gustav vrátil samovar zpět do Slavkova. Zde zůstal u Josefových dětí a jeho dcera Dana Čížková ho přivezla do Litovle 30. 6. 2007 u příležitosti II. celosvětového setkání příslušníků rodu Frištenských.

Josef Frištenský s manželkou Pavlínou měli tři syny. Nejstarší syn Josef Fryštenský (na fotce vlevo) se narodil 3. 6. 1916 ve Slavkově u Brna. Ze tří bratrů byl nejstarší. Absolvoval zemědělskou školu ve Slavkově u Brna a poté začal pomáhat svému otci hospodařit na zemědělské usedlosti ve svém rodném městě. V roce 1942 se oženil s Boženou Chytilovou (*15. 10. 1922) a v roce 1943 se jim narodil syn Josef (III.). Po válce v roce 1945 se přestěhovali do Paseky u Šternberka, kde začali samostatně hospodařit na zemědělské usedlosti.

V té době spolu s manželkou navštěvovali místní spolek Sokol, kde pilně cvičili a hráli divadlo. V roce 1946 se jim narodil druhý syn Božislav a v roce 1952 se narodila dcera Alice (Fryštenská-Povýšilová). V roce 1953 se odstěhoval i s rodinou do Drysic, kde žil až do konce života. Od roku 1953 dva roky pracoval jako dělník ve sladovně v lvanovicích na Hané a pak, až do odchodu do důchodu byl zaměstnán v zemědělském družstvu v Drysicích, nejdříve jako traktorista a potom jako zootechnik.

Miroslav, Oldřich a Josef. Miroslav (Litovel), Oldřich (Slavkov) a Josef (Drysice).

Syn Oldřich Fryštenský se narodil 1. 8. 1920 ve Slavkově u Brna. Pokračoval v hospodářství v domě na Bučovické ulici a od roku 1960 potom ve státním statku. S manželkou Jiřinou Sušilovou měli dceru Danuši (*1950) a syna Pavla (*5. 8. 1952).

Nejmladší syn Miroslav Frištenský se narodil 6. 6. 1926 ve Slavkově u Brna. Absolvoval strojní průmyslovku v Brně a při vykonávání základní vojenské služby v Přerově se seznámil se Zdenkou Sekáčovou (*21. 12. 1929). V roce 1951 se jim narodil syn Miroslav a později dcera Zdenka (*13. 2. 1958). Svého strýce Gustava Frištenského poznal Miroslav už jako dítě. Navštěvoval ho v Litovli a v roce 1956 souhlasil s nabídkou odkoupení jeho rodinné vilky (pravidelné finanční splátky pomáhaly Gustavovi překonávat tíživou finanční situaci – v tuto dobu nepobíral žádný důchod a neměl jiné finanční zdroje). Po úmrtí Gustava se nastěhoval s rodinou do tohoto domu, na ulici Nábřežní, nyní pojmenované na jeho počest: ulice Gustava Frištenského. Bydlel zde nepřetržitě až do své smrti v roce 2005.

Zleva: Pavla, Oldřich, Josef,

Miroslav, Božena a syn Josef

František

František Frištenský (24. 2. 1887–17. 8. 1965)

Vyučil se řeznickému řemeslu jako jeho bratr Gustav a také se vydal po stopách svého bratra na zápasnickou kariéru. Dobyl mnoho vítězných zápasů, ale byl o něco subtilnější a mezi profesionály měl mnohem těžší pozici. Slibně se rozvíjející zápasnickou kariéru ukončil ze zdravotních důvodů a plně se věnoval hospodářství společně s manželkou Marií. Narodili se jim synové Dalibor, Jaromír, Zdeněk a Gustav. Řeznické řemeslo pověsil František na hřebíček a hospodařil postupně na statcích ve Vendryni, v Lužicích u Šternberka a v Bedihošti u Prostějova, kde měli také obchod s dobytkem a koňmi.

První hospodářskou usedlost měli na polských hranicích ve Vendryni, kde se jim narodili první dva synové Dalibor a Jaromír. Po nějakém čase převzal statek v Lužicích a celá rodina se tam přestěhovala. Zde se jim pak narodili další dva synové Zdeněk a Gustav. Gustav dostal toto jméno po svém slavném strýci a kmotru. Ke křtu dostal novorozenec od svého strýce kapesní hodinky, které strýc vyhrál na mistrovství Evropy v Rotterdamu jako 23letý amatér. Na tento dárek je Gustav II. zvlášť pyšný a dodnes mají čestné místo v jeho bytě.

Svatební foto. S dětmi v Lužicích. Děti Dalibor, Jaromír a Zdeněk. Děti shora dolů: Dalibor, Jaromír, Zdeněk a Gustav.

V Lužicích prožil šťastné mládí do svých 8 let. V roce 1938 za okupace Československa museli dřívejší sudetské uzemí opustit a děti byly prozatímně rozdělené v různých příbuzných rodinách. Gustav nějakou dobu působil u svého strýce ze strany své matky na Dolní Bečvě.

V této době koupil otec František statek v Bedihošti u Prostějova a potom se všechny děti vrátily opět k rodičům do jejich nového domova.

Anna

Anna Frištenská (6. 10. 1877–17. 5. 1944)

Žila v Bečvárech, kde se i provdala se za Josefa Petránka (*1873). Narodily se jim dvě dcery Anna (*1901), Augustina (*1902) a syn Josef (*1904).

Pavlína

Pavlína Frištenská (21. 6. 1889–29. 1. 1965)

Vystudovala Vesnu. Žila ve Slavkově u Brna a zde se vdala za Antonína Chládka (*1882) a zůstala v domácnosti. Měli spolu syny Antonína (*1913), Augustina (*1916) a dceru Pavlínu (*1924).

•

Slavkov může být hrdý na kvarteto bratří Frištenských, kteří šířili slávu našeho města i naší země daleko za hranicemi. Členy rodiny Frištenských můžeme v současnosti najít v některých státech Evropy a v USA. I v našem městě žijí dodnes potomci této slavné rodiny – vnučky Karla Frištenského Vlasta, Jarmila a Libuše s rodinami, rodina Jirkova, Chládkova a Čížkova.

Rod Frištenských se rozhodl pořádat rodinná setkání. První se uskutečnilo v Rožnově pod Radhoštěm v roce 2004, druhé v Olomouci v r. 2007 (viz foto), třetí setkání v roce 2013 v New Yorku, kde se sešlo více než 50 členů rodiny.

V litovelském muzeu se nachází expozice Gustav Frištenský, která je věnována této osobnosti. Prostranství před litovelskou sokolovnou zdobí socha Gustava Frištenského v nadživotní velikosti, která byla odhalena 8. 11. 2013. Po Frištenském je pojmenována od r. 2015 i planetka č. 24967, která byla objevena v r. 1998 Lenkou Kotkovou.

Ve Slavkově u Brna na hřbitově v těsné blízkosti kaple najdeme hrob rodiny Frištenských. Kromě Gustava je zde pohřbeno pět jeho sourozenců, jejich rodiče Alois a Kateřina a další rodinní příslušníci.

Hrob rodiny Frištenských ve Slavkově u Brna.

Hrob Gustava Frištenského v Litovli.

Bedřich Maleček

Prameny: Rodinná kronika rodiny Frištenských

Velké poděkování patří paní Libuši Frištenské za zapůjčení kronik.

Půlhodinový zajímavý film o životě Gustava Frištenského: