Slavkovský cukrovar

V pondělí 15. března 2021 zahájil provoz dlouhá léta očekávaný supermarket v areálu bývalého slavkovského cukrovaru. Spousta lidí vstupuje do těchto prostor poprvé, a proto by bylo dobré připomenout historii tohoto místa, kde od 70. let 19. století stál cukrovar.

Slavkovský cukrovar dával celým generacím Slavkováků práci a mnozí z nich na tu dobu rádi vzpomínají. Zaměstnání zde našli nejen místní, ale i lidé z blízkého okolí a v době kampaně i brigádníci z celé republiky. Připomeňme si dobu kampaní, kdy silnice ve městě pokrývala vrstva řídkého bahna a všude byl cítit zvláštní nasládlý pach.

Vznik cukrovarnictví

Počátky výroby cukru ve Slavkově nacházíme už v raných dobách řepného cukrovarnictví. První výrobna řepného cukru v Evropě byla založena v roce 1802 v pruském Slezsku, dále pak v Německu, v Rusku, Francii a také v Čechách. Výtěžnost cukru byla pouze kolem 2 %, výrobní náklady byly vysoké a výroba se mohla udržet jen z toho důvodu, že Napoleon v roce 1806 znemožnil Anglii dovoz třtinového cukru ze zámoří. V roce 1816 většina výroben cukru zanikala. Lepší podmínky měla výroba cukru ve Francii, kde byla neustále zdokonalována. Na základě těchto zkušeností bylo postupně do roku 1840 postaveno na našem území 76 cukrovarů.

V roce 1834 slavkovský lékárník Jan Přikryl s Aronem Herfskou najali od slavkovského velkostatku 144 měřic pozemků, na kterých začali pěstovat cukrovku. Založili malý závod, který v roce 1838 začal pracovat, ale pro nedostatek zkušeností a také zařízení na výrobu cukru po krátké době závod této činnosti zanechal. V těchto dobách však přišla velká krize, kterou přečkaly jen cukrovary dobře vedené, technicky a finančně dobře vybavené. Tak zanikla i první výrobna cukru.

Ve Slavkově dal podnět k opětovnému založení rolnického cukrovaru Jan Uhlíř, který vyzval v roce 1870 rolníky Slavkova a okolí, aby po příkladu rolníků ve Šlapanicích zřídili společný akciový cukrovar. Byl vytvořen prozatímní výbor rolníků a měšťanů ze Slavkova, Vážan, Hrušek, Křižanovic, Kovalovic, Hodějic a Křenovic, jehož předsedou byl notář a majitel zemědělské usedlosti Jan Kraml ze Slavkova. Dne 14. března 1871 byly schváleny stanovy a vydáno 1500 akcií po 200 zlatých a poloviční akcie po 100 zlatých. Každý akcionář měl kromě toho povinnost dovézt do cukrovaru 100 q zdravé, očištěné cukrovky. To byl pokyn pro pěstování cukrovky vůbec. 19. 3. 1871 byl zvolen zařizovací výbor, jehož předsedou se stal Jan Koláček ze Slavkova. Výbor se po důsledném zvážení rozhodl, že jedině Slavkov může opatřit vhodné staveniště továrny, protože je blízko železniční stanice v Křenovicích (provoz na trati Brno–Kyjov byl zahájen až v roce 1887) a mimoto vedou přes město ze čtyř světových stran dobře udržované silnice, a že v jeho okolí je dostatek dobré půdy k pěstování cukrovky, dostatek pracovních sil a dostatek potřebné vody. Později Hermann Redlich svým vlivem prosadil i přes vůli městské rady, že železnice z Brna vedla v těsné blízkosti továrny a na cukrovar byla napojena vlečkou. Nádraží bylo také postaveno v sousedství cukrovaru.

O novém cukrovaru ve Slavkově psala i Moravská orlice 17. října 1872.

Bylo rozhodnuto započít s výstavbou cukrovaru v roce 1872. Valná hromada akcionářů rozhodla o vypsání konkursu na výstavbu a zařízení plánovaného cukrovaru. Po zvážení všech nabídek stavebních firem byla stavba zadána staviteli Václavu Nekvasilovi z Prahy, strojní zařízení továrně na stroje Daněk z Prahy a kotlářské práce firmě Krakhart v Brně. Strojní zařízení cukrovarů, i slavkovského, navrhoval ing. Bedřich Nedoma narozený v Ledčicích u Mělníka, absolvent Vysoké školy technické ve Vídni. Nastoupil k továrně Ruston a spol., později pracoval v 1. Uherské továrně na stroje v Pešti, poté nastoupil do První Českomoravské továrny na stroje Praha-Libeň. Vedle ing. Vojtěcha Novotného byl hlavním konstruktérem firmy pro výrobu strojního vybavení cukrovarů.

Stavba měla být provedena do 1. 10. 1872. Předpokládaný náklad na stavbu cukrovaru byl 300 000 zlatých (stavba 150 000 zlatých, strojní vybavení dle smlouvy mělo stát 104 300 zlatých a kotlářské práce 38 000 zlatých). Po zahájení a v průběhu výstavby se celkový náklad zvýšil na 433 591 zlatých. Správní výbor byl nucen vydlužit v záložně v Karlíně 80 000 zlatých a více zámožnější účastníci ručili svým majetkem.

Výstavba kanálů k čištění cukrovky přibližně koncem 19. století.

Těžké začátky

Po dokončení výstavby cukrovaru 20. října 1872 provedeno slavnostní otevření. Po slavnostních bohoslužbách ve slavkovském kostele se odebral v 9 hodin průvod z kostela do cukrovaru za doprovodu hudby, střílení z hmoždířů a zámeckých děl. V cukrovaru pak byly slavnostně předány klíče od továrny představitelům akciové společnosti. První cukrovarská kampaň započala v říjnu 1872 a skončila v lednu 1873. Bylo zpracováno 138 691 q řepy a vyrobeno 8879 q surového cukru. Pro malou cukernatost byla tato kampaň nakonec ztrátová celkem 51 661 zlatými. Tato neutěšená situace trvala i v letech 1873–1879 a cukrovar se zadlužil ke konci roku 1875 na 303 000 zlatých. Dne 7. srpna 1876 byla výměrem c. a k. okresního soudu ve Slavkově povolena exekuční dražba rolnického cukrovaru pro nezaplacené dluhy. Dražby byly provedeny 15. září, 13. října a 17. listopadu 1876 a cukrovar byl odprodán za 110 000 zlatých První českomoravské továrně na stroje v Praze.

V roce 1872, kdy byl dokončen slavkovský cukrovar, bylo v českých zemích 214 cukrovarů.

Z 87 rolnických cukrovarů, založených v roce 1870–1872, čtyři zanikly a 22 jich po finančním úpadku přešlo do rukou převážně německých podnikatelů.

Dne 21. března 1878 se stává knihovním majitelem našeho cukrovaru firma Hermann Redlich a spol. z Brna. Prvním ředitelem cukrovaru se stal v roce 1880 Emil Löw, který zastával funkci až do své smrti v únoru 1918.

Krize koncem 19. století

Situace se na cukerním trhu již zkonsolidovala a nové vedení mělo tedy lepší podmínky. Odborným vedením technickým i obchodním a dalšími investicemi zlepšil se provoz cukrovaru a v roce 1886 byl rozšířen o rafinerii cukru. V letech 1893 a 1894 byl postaven etážový sklad cukru, budova kostkárny a hala pro výrobu homolí. Postupně byla zavedena výroba velkých a malých homolí, kostek, pilé, konkassé,*) krystalu a moučky. Cukrovar se řadil objemem výroby na 4. místo mezi moravskými smíšenkami. Větší výrobu zboží vykazoval jen cukrovar v Břeclavi, Kojetíně a Hrušovanech.

V devadesátých letech vypukla hospodářská krize doprovázená krizí agrární. Řepnému cukru začal opět konkurovat cukr třtinový. Krize postihla zemědělce a námezní dělníky, klesaly ceny obilí, dobytka, klesal vývoz i vnitřní spotřeba cukru, snižovaly se mzdy.

________

*) Pilé – druh bílého cukru v nepravidelných drobných kusech

Konkassé – nebalené hrubozrnné homole cukru, někdy sekané

Fotografie cukrovaru z první poloviny 20. století.

Majitel cukrovaru Hermann Redlich zemřel 8. července 1895 ve věku 54 let ve Vídni, kde je i pohřben. Jeho práci hodnotí kronika města těmito slovy: Svojí prozíravostí a obchodní obezřetností závod zvelebil a rozšířil, svědomitou práci svých zaměstnanců vždy ocenil a odměnil. K jeho úmrtí věnovala správa cukrovaru městu Slavkovu 5000 korun rakousko-uherské měny k dobročinným účelům. Městské zastupitelstvo z nich zřídilo městský chudobinec.

Podnik převzali jeho syn Viktor a synovec JUDr. Felix Redlich.

Berta Redlichová se syny Viktorem (vlevo) a Antonem kolem roku 1900. Po smrti manžela každoročně v prosinci příispívala Berta Redlichová částkou 200 K na obědy pro chudobnou školní mládež.

Bouřlivý rok 1905

V roce 1905 vypukla v listopadu stávka na podporu požadavku všeobecného rovného hlasovacího práva, která našla ohlas i u dělníků slavkovského cukrovaru. Dne 28. listopadu 1905 se konal ve městě tábor lidu, jehož se zúčastnila převážná část dělnictva noční směny. Tábor byl svolán tvořící se stranou národních dělníků, kde promluvil dr. Randula a redaktor „Pokroku“ Šlezinger z Brna. Když se roznesla zpráva, že ředitel cukrovaru odmítl zastavit provoz a cukrovar dále pracuje, účastníci stávky převážně z okolních obcí, kteří byli přítomni na táboru lidu v počtu asi 4000, nastoupili cestu k závodu. Cestou ještě stačili v Brněnské ulici vytlouct okna židovských obchodů a domů. Před branou byla zvolena deputace dělníků, kteří odešli k řediteli a žádali, aby cukrovar zastavil ihned práci a dělnictvu byly zvýšeny mzdy. Ředitel odmítl vyhovět požadavkům deputace a masa dělnictva se pak vrhla na nádvoří, do provozoven a kanceláři cukrovaru, kde demonstranti rozbíjeli okna, vyhazovali inventář na nádvoří a odnášeli cukr.

Po tomto zásahu dělníků ustal veškerý provoz v závodě a přišlo k demolování strojů, které trvalo asi hodinu. To ustalo teprve, když se dostavila ředitelstvím povolaná asistence sedmi četníků v čele s vrchním strážmistrem Kutnerem z Pozořic, která vytlačila dělníky z továrny na nádvoří. Nato zaujali četníci postavení s nabitými karabinami a nasazenými bodáky namířenými proti stávkujícím dělníkům. Velitel četnické asistence dal rozkaz, aby se dělníci rozešli a když se tak nestalo, dal vypálit salvu do vzduchu. Ani po tomto zásahu se nikdo nepohnul. Následoval další rozkaz a druhá salva vypálená do davu demonstrantů.

Odraženou kulkou od dlažby byl zabit dělník cukrovaru Jakub Marek z Hodějic (foto vlevo), těžce zraněn byl Martin Žilka z Kobeřic, který svému zranění podlehl. Dalších asi 20 dělníků utrpělo lehčí zranění. Teprve potom opustili zmasakrovaní dělníci cukrovar. Nastolenému klidu však ředitelství cukrovaru nevěřilo a povolalo k ochraně pomoc, které se jí dostalo přidělením půl setniny německého pěšího pluku č. 49 z Brna, který hlídkoval v závodě celý týden. Tak skončil bouřlivý rok 1905, v němž dělnictva slavkovského cukrovaru přineslo oběti, kterými i ono přispělo k 26. lednu 1907, kdy byl schválen zákon o všeobecném hlasovacím právu. Přestože stávka byla krvavě potlačena, byla správa závodu přinucena vytrvalým tlakem dělníků zvýšit mzdy z dosavadních 65 krejcarů na 1 zlatý a dvacet krejcarů za den.

Před 1. světovou válkou a po válce

V kampani se tehdy pracovalo ve dvou směnách po 12 hodinách – mimo kampaň od 6 do 18 hodin s jednohodinovou polední přestávkou. Dne 2. prosince 1918 napsal Antonín Šichtař za všechny dělníky provolání, v němž žádali zavedení osmihodinové pracovní doby. Tato byla zavedena v roce 1919, pracovalo se na tři směny a týden byl 48hodinový.

V roce 1909 byl u cukrovarské ekonomie Rybník proveden vrt do hloubky 500 metrů s tím, že bude nalezena nafta. Ale vytryskla jen voda a plyn metan. Voda byla silně slané chuti a její teplota byla 18 °C. U příležitosti sňatku svého syna věnoval Felix Redlich městskému chudobinci 2000 rakouských korun.

V roce 1913 byla kampaň poměrně dobrá. Za 24 hodin se zpracovalo 8600 q cukrovky a 1800 q surového cukru. Zpracovávala se cukrovka ze Slavkovska i z dalších krajů. V tomto roce byla postavena nádrž na melasu s obsahem 5490 hektolitrů. Ekonomie cukrovaru obhospodařovala 11 dvorů, většinou v nájmu cukrovaru. Ve Slavkově to byly dva dvory, dále pak v Hruškách, Křenovicích, Kroužku, Letonicích, na Jalovém dvoře, v Nových Zámcích, Nemoticích, Střílkách a Zástřizlech. V cukrovaru byla úřední řečí němčina. V únoru 1918 zemřel Emil Löw a novým ředitelem se stal Karel Horký, který tuto funkci zastával až do roku 1924. Úřední řečí se stala čeština.

Počáteční období po skončení první světové války a vzniku republiky byla charakterizována rozvojem výroby a obchodu s cukrem. Ve slavkovském závodě se v letech 1920–1927 provedla menší rekonstrukce surovárny a v kotelně se postavily dva nové kotle. V té době patřil slavkovský cukrovar k největším na Moravě. Svůj kvalitní cukr vyvážel mj. do Libye, Argentiny, Japonska, Itálie nebo do Švýcarska.

Snímky z 20. a 30. let 20. století. Vpravo nahoře je výstavba rodinných domků v r. 1921.

V roce 1920 ředitelství cukrovaru darovalo místní lidové knihovně tisíc Kč na zakoupení knih. V roce 1921 byl ustaven závodní výbor a postaveny pro zaměstnance čtyři domy (č. 625–628) a v příštím roce ještě dva. Z bývalých kasáren nechal cukrovar upravit byty pro své zaměstnance. V r. 1921 se kapacita cukrovaru zvýšila tak, že za 24 hodin bylo vyrobeno

2400 q bílého cukru.

Meziválečné období

V roce 1924 vzrostly snahy rolnictva za porolničení cukrovaru. Proto se podnik změnil v akciový, ale všechny akcie zůstaly v majetku rodiny Redlichů. Tím však utrpělo finanční hospodaření města Slavkova, protože akciový podnik měl nižší daně. Rolníci již byli několik let zaujati proti zdejšímu cukrovaru, a proto vypěstovanou cukrovku vozili do cukrovaru v Hodoníně. Podobně se chovali rolníci na Slovácku, kteří zase vozili řepu do Slavkova, protože byli zaujati proti hodonínskému cukrovaru.

Osazenstvo cukrovaru v roce 1937.

V r. 1924 odchází z funkce ředitele Karel Horký a jeho funkci převzal Mořic Selinger (6. 5. 1875–22. 10. 1942). Za jeho vedení byla provedena menší rekonstrukce a kapacita zvýšena na 10 000 q cukru za den. V roce 1927 zřídil cukrovar naproti u silnice novou váhu na řepu cukrovku a kolem nový dlážděný chodník.

Poválečná konjunktura byla vystřídána světovou hospodářskou krizí v třicátých letech. Dne 16. listopadu 1931 vypukla v cukrovaru stávka, která trvala dva dny. Vznikla z toho důvodu, že do nové kolektivní smlouvy nebyl zařazen čtyřprocentní přídavek a kampaňový přídavek jako minulá léta. Stávku řídil komunistický poslanec Barša a pod jeho vedením skončila úspěšně, neboť všem požadavkům stávkujících muselo ředitelství cukrovaru vyhovět. Mzdy byly zvýšeny o 4 % a kromě toho dostávali dělníci kampaňový přídavek.

Období 2. světové války

Od roku 1930 se majitelé cukrovaru zabývali myšlenkou jeho odprodání. V této době zastavili investice do závodu a prováděla se nejnutnější údržba. Strojní zařízení z velké části již zastaralé rychle chátralo, proto majitelé objednali nové moderní zařízení. Ale přišly události roku 1938 a 1939. Ještě před obsazením Československa nacistickými okupanty uprchli do Kanady předseda správní rady dr. Felix Redlich a jeho bratranec Viktor Redlich, protože byli židovského původu. Nově zakoupené cukrovarské zařízení plánovali převézt tam. V tom jim zabránila válka. První brněnská strojírna pak prodala zařízení do Rumunska. Cukrovar od akciové společnosti Redlichů a Friesů v Hodoníně převzala tamní akciová společnost a vyplatila jim 75 procent akcií. Okupanti však převod neuznali a na cukrovar uvalili nucenou správu, která byla později rozšířena i na akciovou společnost. Nuceným správcem a generálním ředitelem se stal prokurista brněnské kanceláře slavkovského cukrovaru Ferd. Rosa-Alschner. Kromě něho byl do společnosti dosazen jako zvláštní zřízenec říšského protektora SS obersturmbannführer dr. Eilers, a tím závod přešel do majetku německé říše.

Dosavadní ředitel ing. Mořic Selinger se odstěhoval do Prahy, ale byl zatčen nacisty, deportován do Terezína a v r. 1942 do Treblinky, kde zahynul. 16. března 1939 se stal ředitelem ing. Václav Sázavský.

Pracovníci cukrovaru pod vedením V. Sázavského v roce 1943.

Za těchto okolnosti bylo velmi nesnadné a vyžadovalo mnoho úsilí a opatrnosti uchránit cukrovar zvláště jeho zaměstnance od zásahu německých okupantů. Tak se zásluhou tehdejšího ředitele cukrovaru ing. Sázavského podařilo prosadit a zrealizovat v letech 1940 a 1941 rozsáhlou přestavbu strojního zařízení. Byla postavena vápenka, moderní čeření šťávy podle Dědka-Vašátka, dále byla postavena nová odparka podle patentu Škoda–Sázavský, tři nové varostroje a vyměněny zastaralé odstředivky za westonky s přímým elektropohonem. Provedenými rekonstrukcemi se zlepšil provoz cukrovaru, a proto německé vedení v Brně ani technický inspektor Josef Jaskolski z Kojetína do provozu cukrovaru nezasahoval a velmi zřídka do Slavkova dojížděl. Protože osazenstvo cukrovaru bylo vesměs české národnosti a protifašistického smýšlení, dařilo se i různým sabotážím jako například zazdění 100 q barevných kovů, mosazné zábradlí a měděná potrubí natřená šedou barvou a zabráněno tak použití pro zbrojní průmysl. Cukrovar po provedené rekonstrukci vypomáhal obyvatelům města a okolí uhlím. Uhlí bylo vedeno a fakturováno jako vápno.Takto se každoročně odprodávalo asi 25 vagónů.

V dubnu 1945 se stal Slavkov terčem náletů. Od 16. dubna byly obchody většinou zavřeny, ruch na ulicích poněkud zmlkl, okna byla zabedňována deskami. Obchodníci s potravinami vydávali nejdůležitější potraviny na několik dnů dopředu a k tomu se přidal i slavkovský cukrovar. Aby zásoby cukru nepodlehly zkáze, třeba požárem nebo jinými příčinami, rozhodlo se vedení cukrovaru rozprodat zásoby cukru obyvatelům za předem stanovenou cenu. Každá rodina měla dostat bez lístků 25 kg cukru. Začátek této akce byl dobře organizován, brzy se však zvrhl a jakákoliv registrace prodeje nebyla možná. Cukr se odvážel bez splacení, a to na celých fůrách pro Slavkov, ale hlavně na přilehlé obce. Později po osvobození byl zde samozřejmě opět zaveden pořádek a výzva k občanům, aby nadměrně získaný cukr byl vrácen. Ne všude bylo pochopení, ale přece pak značné zásoby cukru byly zachráněny pro zásobování. Cukrovar se všemi zásobami přešel pod patronaci MNV. Později byl pak předán příslušnému ministerstvu. Zásoby cukru byly rozděleny na půl: polovina pro zásobování obyvatel a polovina pro potřeby armády.

Osazenstvo cukrovaru nezůstalo ušetřeno krvavého teroru nacistických okupantů. Za oběť mu padl správce cukrovaru ing. Jan Procházka. Byl zatčen v lednu 1942 a popravený za schvalování atentátu na Heydricha. Elektrikář Hubert Hrazdílek byl vězněný v koncentračním táboře se vrátil po osvobození s podlomeným zdravím. Taktéž byli zatčeni ing. Arnošt Vodica a ing. Čestmír Dojiva, kteří byli vězněni až do osvobození.

Vážné chvíle prožíval závod těsně před osvobozením města Rudou armádou. Okupanti nařídili, aby dvě třetiny zaměstnanců se zúčastnilo prací na budování zákopů, avšak tito zaměstnanci převážně nařízení neuposlechli a dezertovali. Rovněž se nepodařil odvoz cukru. Po 15. dubnu 1945 začalo v závodě hospodařit nacistické vyklizovací velitelství, které mělo zničit závod náložemi a zapálením. Koncem dubna oznámilo německé vojenské velitelství, že cukrovar bude před odchodem německého vojska vyhozen do povětří. Aby tomu bylo zabráněno, byl poslán vzkaz partyzánskému oddílu Olga, který operoval v blízkých lesích a byl v té době již dobře ozbrojen.

Dne 23. dubna jednal ředitel cukrovaru Sázavský s velitelem tankového oddílu, který kryl ústup Němců. Velitel, který bydlel v domě ing. Sázavského, se přesvědčil, že sklady cukru jsou již téměř prázdné a poslední zbytky si odvážejí projíždějící vojenské jednotky, slíbil, že od zničení cukrovaru upustí. Ustupujícím nacistům se podařilo jen vyhodit most u cukrovaru.

Dalším úkolem národního výboru bylo zachování cukrovaru pro Slavkov, protože cukrovar coby německý majetek měl být jako válečná kořist rozmontován a zařízení se zásobami cukru odvezeny do Sovětského svazu. Jednání se konalo na velitelství Rudé armády v prvním patře domu č. 69 na Palackého náměstí. Schůzky se zúčastnili velitel města npor. A. T. Gončarov s dalšími představiteli Sovětské armády a zástupci města v čele s tehdejším předsedu MNV Ladislavem Vykoupilem. Zástupci Slavkova mj. žádali o to, aby byl cukrovar vyňat z válečné kořisti a předán městu. Akcie cukrovaru vlastnily ze tří čtvrtin německé banky a čtvrtina patřila Redlichově rodině. Vyjmutí muselo povolit velitelství pro válečnou kořist. Po cestě delegace slavkovského MNV do slovenského Sence a do Vlašimi, kde velitelství sídlilo, se stalo město Slavkov na měsíc držitelem cukrovaru.

Hned v prvních dnech po osvobození bylo po dohodě se sovětskou posádkou zařízeno zásobování města elektrickým proudem ze závodu. Dělníci v rekordním krátkém čase seřídili kotelnu a strojovnu tak, že už od 1. května 1945 se ve Slavkově rozsvítila světla elektřinou z cukrovaru. Také uvnitř v závodě nastal nový život. Přes 70 procent pracovníků vstoupilo do Komunistické strany Československa.

Po válce

Znárodňovací dekret prezidenta republiky z 29. května 1945 určoval, že kapitalistické cukrovary mají být znárodněny a rolnické združstevněny. Kritérium pro združstevnění bylo, že 50 procent akcií musí být v rukou řepařů. Akciová společnost pro průmysl cukrovarnický, jejíž součástí byl i slavkovský cukrovar, měla tehdy asi 115 000 akcií, z nichž 3000 vlastnil stát,

22 000 řepaři a asi 90 000 bylo majetkem banky. Podle dekretu měla tedy být akciová společnost znárodněna. Národní správa akciové společnosti prosazovala však združstevnění tím, že zamlčela existenci 90 000 kapitalistických akcií a takto nesprávně byli informováni příslušní vládní činitelé i složky ROH na jednotlivých závodech. Po odhalení pravého stavu věcí postavila se podniková rada, jejíž předsedou byl Stanislav Rys, proti združstevnění akciové společnosti. Rozpoutal se urputný boj, v jehož čele stálo osazenstvo našeho závodu, a který byl provázen různými úskoky a sankcemi. Boj byl ukončen až po únoru 1948, kdy byly všechny cukrovary zákonem z 28. dubna 1948 znárodněny. Tak se slavkovský závod stal samostatným národním podnikem. Ústředním řídícím orgánem se stal Československý průmysl cukrovarnický, národní podnik v Praze. Slavkovský cukrovar se stal samostatným podnikem a názvem Cukrovar a rafinerie cukru ve Slavkově u Brna, národní podnik. Podnikovým ředitelem se stal po odchodu ing. Sázavského dne 1. 7. 1948 František Knap.

V kampani 1946 pracoval již nejlépe ze všech cukrovarů v republice a byla mu proto vládou republiky propůjčena standarta „Bojovníků práce“. V roce katastrofálního sucha 1947 cukrovar pro nedostatek vody nepracoval. V následujících letech byly realizovány již dříve připravované investice – zejména rekonstrukce kotelny a elektrárny a elektrifikace celého závodu, výstavba dílen a sociálního zařízení. Spodiová filtrace (založená na kostním uhlí) byla nahrazena karbofiltrací. Dále byla provedena rekonstrukce finančních i krystalových odstředivek. Řepné splavy byly rozšířeny o mechanickou polomokrou ukládku, byly postaveny povozové a vagónové elfy a hlavní řepná váha. Pro zajištění zásobování vodou byl zřízen nový rybník na výměře 10 ha.

Léta budování socialismu

V letech 1949 a 1950 se konal ve Slavkově veřejný soudní proces s ředitelem cukrovaru ing. Václavem Sázavským a několika techniky pro zkreslování výsledků a falšování výrobních údajů. Veřejná přelíčení se konala v sále zdejší spořitelny. Na obhajobu se nedbalo, bylo třeba potrestat „agrofašistického démona“ v tomto odvětví. Byly vyneseny rozsudky trestů na svobodě – ing. Sázavskému na 6 let odnětí svobody. Ve vězení nakonec strávil 3,5 roku. U ostatních obžalovaných byly vyneseny nižší tresty. V. Sázavský byl navíc odsouzen i k náhradě útrat soudního řízení a stravného po dobu věznění. I když mu byla část trestu prominuta, marně se 5 let domáhal rehabilitace. Teprve po roce 1968 byl rozsudek zrušen a V. Sázavský byl plně rehabilitován.

Fotografie cukrovaru z šedesátých let 20. století.

Po ruce 1950 prošel slavkovský cukrovar mnohými organizačními změnami. Od ledna 1951 byly zřízeny Slavkovské cukrovary se závody Sokolnice a Vyškov a podnikovým ředitelem se stal Vladimír Kameník. Od roku 1953 byl cukrovar opět jako samostatný podnik podřízený přímo ministerstvu potravinářského průmyslu prostřednictvím Východomoravského cukrovarnického trustu se sídlem v Brně. V roce 1957 se stal cukrovar Slavkov jako závod součástí nového podniku Brněnských cukrovarů.

Pracovníci cukrovaru v 60. letech 20. století.

Po jeho zrušení v roce 1963 vznikl nový podnik Jihomoravské cukrovary se sídlem ve Starém Městě u Uh. Hradiště. Rovněž ve vedení závodu se vystřídala řada ředitelů. Po ing. Sázavském, který byl ve funkci ředitele od roku 1939 do roku 1948, převzal vedení ředitel ing. Knap, po něm ing. Jiří Kolek, dále ing. Rozan, Antonín Miklica, ing. dr. Ptáček, Stanislav Nečas, Rudolf Staněk, v letech 1964–1986 zastával funkci ředitele závodu Ivo Zdražil ze Slavkova (foto vlevo), po něm Svatopluk Kodet z Prahy (foto vpravo) a od r. 1988 do skončení výroby v r. 1989 Zdeněk Rozbořil z Bošovic.

V letech 1951–1960 bylo zpracováno průměrně asi 620 tisíc q řepy, 95 000 q surového cukru a bylo vyráběno kolem 175 000 q rafinády. V roce 1958 byla zrušena výroba kostek a zavedena výroba drobného spotřebitelského balení krystalu a moučky. V roce 1954 byla postavena trafostanice a v roce 1959 čtyři bytové jednotky. V roce 1960 byla zahájena dlouho připravovaná rekonstrukce závodu. Byla zrekonstruována budova surovárny včetně postavení nové laboratoře a technických kanceláří, nové střechy nad rafinací a kalolisy, vyměněno strojní zařízení v řepníku a difuse. Další etapa zamýšlené rekonstrukce nebyla již realizována zejména proto, že její koncepce byla již zastaralá a nevyhovovala moderním požadavkům na zařízení cukrovarů.

Fotografie cukrovaru z šedesátých let 20. století.

Areál cukrovaru v roce 1970.

V letech 1961–1970 stouplo průměrně roční zpracování řepy na 900 tis. centů, zánosu na 110 tis. a výroba zboží dosahovala téměř 215 tisíc centů. Vůbec největšího zpracování v historii našeho závodu bylo dosaženo v roce 1966, kdy bylo v kampani zpracováno téměř 1200 tisíc centů cukrovky, 172 tisíc q zánosu a vyrobena 291 tis. q zboží.

Dne 21. prosince 1989 se konala poslední schůze před ukončením činnosti cukrovaru. Na fotografii jsou pracovníci autodopravy: stojící zleva František Spáčil, Drahoš Kotolan, Robert Selner, Laďa Kolenčík, Anna Hložková, Ivo Zdražil, Bohuš Spěvák, Jana Nováková a Vlastik Novák. V podřepu: Milan Stolar a Alois Klíč.

S novým vedením závodu, kolektivu techniků a stálých dělníků specialistů se přistoupilo také provádění náročných rekonstrukcí, zaměřených na odstraňování nahromaděných nedostatků, obnovu starého strojního zařízení a modernizaci provozu. Po provedení menších akcí, jako zavedení paletizace drobného balení, postavení skipového výtahu na vápenku, zrekonstruováni dopravníku vyloužených řízků, hašenky, postavení šířící saturace, vagónové váhy, byly realizovány větší investice, jako je postavení baterie automatických recyklujících odstředivek na krystal, rekonstrukce rafinace a příprava klérů s výstavbou další baterie recyklujících odstředivek na afinaci, výstavba napájecí stanice vody pro kotelnu, postavení tří varostrojů na zadiny, rekonstrukce závodní vlečky, výstavba mechanické difuse Dds, naplavovacích filtrů na kléry, postavení čistírny odpadních vod a také postavení nové odparky a provedení rekonstrukce napájecí stanice v kotelně. Všechny tyto akce byly vždy včas a dobře provedeny a uvedeny do provozu a vesměs se velmi dobře osvědčily. Provedenými rekonstrukcemi bylo během pěti let ušetřeno 100 kampaňových pracovníků. Pro stabilizaci zaměstnanců se podařilo v roce 1971 dokončit výstavbu 24 bytových jednotek.

Fotografie cukrovaru z šedesátých let 20. století. První barevné foto: v popředí je vidět dnes již zasypaný rybník Studený.

Zámečnická dílna – 3. 3. 1972.

Následně byla postavena povrchové kondenzace v hodnotě 1,5 miliónu korun, dále pak úpravy na vodním hospodářství, výměna elektroinstalace v afinaci, opravy budov a střech, regulace kotle Škoda a odparky a jiné drobnější akce.

Listopadová sametová revoluce v roce 1989 přinesla nový pohled i na dosavadní vztahy osazenstva závodu. Potvrdila se naprostá neúčinnost nejrůznějších administrativně nařízených a všemožně prosazovaných akcí na povznesení upadající pracovní morálky. Rok 1989 zastihl pracující cukrovaru v době počínající likvidace cukrovaru. Ukončení výroby bylo zaměstnancům oznámeno 15. listopadu 1989. Slavnostní celozávodní schůze dne 21. 12. 1989 byla poslední.

Fotografie cukrovaru z šedesátých a sedmdesátých let 20. století. Dole vlevo je posunovací lokomotiva cukrovaru Karolínka.

Snímky z bourání cukrovaru po roce 2000. Dále je vidět archeologický průzkum na starém židovském hřbitově, příprava terénu pro stavbu obchodu v r. 2013, rybník s tryskami na teplou vodu a obě Redlichovy vily.

Jak cukrovar měnil název:

1872 Akciová rolnická továrna na cukr a líh Slavkov

1878 Slavkovský cukrovar Hermann Redlich a spol.

1924 Slavkovský cukrovar, a. s. v Brně, cukrovar Slavkov

1942 Akciová společnost pro průmysl cukrovarnický, cukrovar Slavkov

1948 n. p. Cukrovar a rafinerie cukru Slavkov u Brna

1951 Slavkovské cukrovary

1953 Cukrovar Slavkov u Brna, n.p.

1963 Jihomoravské cukrovary Staré Město u Uh. Hradiště, závod Slavkov u Brna

Zpracoval B. Maleček

Prameny: 
Slavkovský zpravodaj 2, 3/1987
Moravská orlice 17. 10. 1872
Kronika města
Noviny Náš život 1972
Slavkov u Brna v době světových válek 2017

Rok 2021 – vizualizace.