Svatební foto V. Kounice a J. Horové. Zámeček Obora
Mezi obcemi Drslavice, Hradčovice, Veletiny, Havřice a Vlčnov (na západ od Uherského Brodu) je zalesněný pahorek Obora. Kdysi, až do roku 1981, ho zdobil stejnojmenný zámek, ale místní lidé mu říkali Pepčín. Překrásný pětipatrový letohrádek pseudorománského slohu nechal v letech 1903 až 1905 postavit mecenáš vědy a umění hrabě Václav Kounic pro svoji druhou ženu Josefínu.
Jak se rod Kouniců vlastně do Uherského Brodu dostal?
Uherskobrodské panství, které patřilo rodu Kunoviců, v roce 1611 koupil Oldřich z Kounic (za 135 000 zlatých moravských) a rodu Kouniců panství patřilo dalších téměř 240 let.
Václav Kounic promoval 13. 7. 1873 doktorem práv. V roce 1877 (26. 11.) uzavřel sňatek s Josefínou Čermákovou a jejich sídlem se stal zámeček Vysoká u Příbrami, který Kounic koupil o několik let dříve. V 80. letech 19. století se tam přistěhoval i hudební skladatel Antonín Dvořák, jenž byl manželem Josefíniny mladší sestry Anny. Josefína zemřela na srdeční nemoc 27. 5. 1895. V roce 1897 zemřel Václavův starší bratr Albrecht a Václav se musel ujmout dědictví. Jeho rozhodování bylo těžké, protože se naplno věnoval politice (byl poslancem říšské rady a českého zemského sněmu), ale nakonec dal přednost správě rodinného majetku, kterým bylo panství ve Slavkově a v Uherském Brodě.
Zámeček Vysoká u Příbrami. Vpravo na fotce setkání ve Vysoké – šipkami jsou zleva označeni: Antonín Dvořák, Václav Kounic a malíř Josef Klír.
V roce 1898 se Václav Kounic seznámil s Josefínou Horovou. Josefka byla o třicet tři let mladší a pocházela z chudé rodiny na Plzeňsku. Do Uherského Brodu přišla za prací. Neměla sice urozený původ, ale uměla se „vybraně“ chovat. Správné vystupování studovala v Praze, stejně jako řeči, hru na klavír nebo umění. V roce 1905 dosáhla plnoletosti a mohla se oficiálně objevovat po Kounicově boku.
V roce 1908, po nezbytném souhlasu z nejvyšších míst, mohly začít přípravy na svatbu. V den svatby (12. 5. 1908) oznámil mj. Václav Kounic úmysl věnovat svůj dům v Brně studentům. Stavba (Kounicových) kolejí však byla dokončena až v roce 1923, po smrti V. Kounice.
Od chvíle, kdy Václav Kounic poznal Josefínu Horovou, přemýšlel, kam ji uvede. Prvotní nápad postavit nové sídlo v Uherském Brodu v Panské zahradě se ukázal jako nereálný. Nakonec vybral místo v hraběcím polesí Obora cca 6 km od Uherského Brodu.
Zde po svatbě většinu času manželé Kounicovi pobývali. Místní lidé si mladou a krásnou ženu hraběte Kounice oblíbili a letohrádek po ní pojmenovali. Objekt s bílou věží byl vybavený a zařízený tak, aby sloužil k bydlení pro manžele a jejich služebnictvo a bylo v něm místo i pro větší počet hostů, které si Kounicovi často na zámek zvali. Za dob své slávy se stal letohrádek oblíbeným dostaveníčkem umělců a literátů, které si sem hrabě Kounic často zval. Mezi nejznámější hosty patřili například Alois Jirásek nebo J. S. Machar.
V roce 1913 hrabě Václav Kounic zemřel a Oboru převzal Eugen z Kounic. Po jeho smrti v roce 1919 měl převzít na základě dědických nároků všechny kounické majetky včetně Obory významný maďarský šlechtic Josef Pálffy.
Zámeček
Stavba byla provedena v letech 1903–1905 podle projektu olomouckého stavitele Václava Wintera. Materiál poskytovalo okolí samotného stavebního místa. Kámen se lámal v blízkém lomu, dřeva bylo také víc než dost a vodu vozili ze žlebu nazývaného Kaly. Cihly byly dopravovány z panské cihelny v Uherském Brodě. Na staveništi se nacházela dřevěná bouda pro lesníky, ve které se nacházela i kantýna, jejímž správcem byl hajný Tomala z Vlčnova.
Na celé stavbě pracovalo mnoho desítek lidí, zvláště zedníků pocházejících z větší části z Rašovic nedaleko Slavkova u Brna. Ubytováni byli hlavně u lidí v Hradčovicích. K přespolním patřili i studnaři, kteří ve skále vylamovali studnu, a to údajně až do hloubky 50 metrů. Tesaři, pomocníci a někteří řemeslníci byli z okolních obcí. Štukatéři však přišli z Vídně a podle jiné verze dokonce až z Itálie. Zedníci pocházeli z okolních vesnic.
Na pořádek dohlížel revírník K. Aujeský, jemuž asistovali hajní Tomala z Vlčnova a Zemánek z Drslavic. Při budování zámečku byla postavena rovněž nová myslivna, ve které přespával hrabě, když se nechtěl vracet do Brodu. Samotná budova zámečku stála na drslavickém katastru, byla postavena v pseudorománském slohu a tvořilo ji pět vysokých pater. V roce 1905, kdy byl objekt dokončen, měla dostat popisné číslo 113. Nastávající manželka hraběte JUDr. Václava Kounice, Josefína Horová, toto číslo údajně z pověrčivosti nechtěla, a tak připadlo novému domku v Drslavicích a zámeček obdržel čp. 114. Po Josefíně dostal v lidovém slovníku název Pepčín. Po jeho otevření uspořádal V. Kounic okázalou oslavu, na níž pozval vedle osob z kruhů uměleckých přátel také starosty okolních obcí a nezapomněl na žádného z pracovníků, kteří zámeček po dva roky stavěli. Všem pozvaným hostům vyhrávala chvalně známá vlčnovská kapela Antoše Vozára.
Zámeček byl vybaven a zařízen, aby sloužil nejen k bydlení majitele, ale také pro početné návštěvy. Hlavní místností byl sál s bohatou a krásnou štukatérskou výzdobou. Chloubu hraběte představovala knihovna (více než 3000 svazků ve francouzštině, němčině, angličtině i češtině), zdobená četnými obrazy holandských mistrů. Nedlouho před svou smrtí tu v ještě nedokončeném sídle údajně svého švagra hraběte Kounice navštívil též známý hudební skladatel Antonín Dvořák († 1. 5. 1904).
K areálu zámečku patřily rovněž konírny, kde se nacházel i byt pro čeledína, lesopark s altánky a sypanými chodníčky, a malý ozdobný rybníček vzdálený od hlavní budovy asi čtvrt hodiny chůze. Prostornou věž zámečku s rovnou střechou upravili na hrazenou rozhlednu. Sloužila k překrásné podívané po dalekém okolí. Na obzoru Chřibů bylo možno zahlédnout hrad Buchlov, dále k jihu zase panoráma blatnických vinohradů s kostelíčkem svatého Antonínka, při Vlárské dráze se honosil bojkovský zámek Nový Světlov. Za jarního počasí bylo údajně možno dohlédnout dalekohledem i na věže chrámu svatého Štěpána ve Vídni.
Zámeček se stal oblíbeným dostaveníčkem umělců a literátů, které si sem Kounic s oblibou zval, neboť on sám, vášnivý ctitel umění, umělecké aktivity finančně bohatě podporoval. V atriu zámečku pro ně pořádal oblíbené koncerty.
Počátek konce
Počátek neblahého konce stavby spadá do roku 1945, kdy se tu údajně ukrývali partyzáni, po nichž pak přišli vojáci. Zámeček byl po dobu okupace uzavřen a dle sdělení hraběnky Josefíny měli prý klíče Němci. Jeho zařízení mělo velkou umělecko-kulturní a historickou hodnotu; učinil ze zámečku vzácné muzeum, umístil v něm celý rodokmen, jako i celou svou vzácnou knihovnu. Za okupace se Musejní společnost obrátila na paní Josefínu, aby jeho sbírky darovala Muzeu J. A. Komenského, neboť se právem obávala, že se jich Němci zmocní. Hraběnka Josefína tehdy prohlásila, že zařízení muzeu daruje, ale prý po odchodu Němců.
Hajný v Oboře (Kučera) zámeček dobře hlídal. Paní Josefínu ale neměl rád a uvažoval, jak by se jej zmocnil. Dle jejího sdělení si prý již do hájovny odstěhoval část nábytku a koberce. Ona byla bezmocná, bála se ho. Přišel 26. duben 1945. Zámeček byl uzavřen, tichý v lese opuštěný. V Oboře se usadili partyzáni, které prý jmenovaný hajný vedl. Rudá armáda se valila ze svahů Bílých Karpat k městu, Němci ustupovali a Obory se zámečkem si nikdo nevšímal. Po příchodu Rudé armády jim partyzáni ukázali cestu k sídlu hraběte Kounice, o němž se špatně vyjadřovali. Jejich úmysl byl zřejmý – zámek vydrancovat.
Musejní společnost se sešla a jednala o tom, co dělat. Vyzvala RNV, aby prohlásil sbírky zámečku za majetek národní, a tak jeho ničení zabránil. Bylo však již pozdě. Vojáci a domácí obyvatelstvo zle v zámečku hospodařili. Ukradli vše, na co přišli. Mezitím se o zpustošení tohoto letního sídla dozvěděla i paní Josefína a z Prahy během dalšího týdne přijela do Uherského Brodu. To už se členové Musejní společnosti odvážili do zámečku, který zatím museli hlídat členové MNV ve Vlčnově, v noci pak ho hlídal zřízenec Zelinger, ozbrojený puškou. Odpoledne se k zámečku vydala skupina lidí z Hradčovic s paní Josefínou. Když vkročili do lesa, hrůza je jímala. Široko daleko pod stromy se válely lístky vytrhané z knih, hraběcí kočár převrácený, rozbitý porcelán a roztřískané sklo. Spoušť, spoušť. Zjistilo se, že vojáci povolali okolní venkovany, aby se s nimi dělili o válečnou kořist a lupů že se nejvíce zúčastnili Vlčnovjané. Tak to jmenovitě vyplývá z dochovalé korespondence paní hraběnky s četnickou stanicí při vyšetřování zkázonosného díla. Z popudu Musejní společnosti vydal RNV vyhlášku, kterou rozšířily hlavně farní úřady, aby lidé vrátili všechno uloupené do 24 hodin a že se pachatelům zaručuje beztrestnost a jestliže neuposlechnou, budou přísně potrestáni.
Dejme slovo zápisům z Drslavic: „Škody na zámečku byly obrovské. Krásná kovová brána byla pryč. Byla odnesena až do Hradčovic, kde měl ruský oddíl své komando s velitelem. Odkapní roury byly také utrhány. Kontrolní skupina s hraběnkou zastihla v atriu prvního patra čtyři vojáky, kteří pálili knihovnu hraběte Kounice a pruty se hrabali v popeli. Uprostřed ležely trosky skleněného lustru. Ve světnicích již nebylo mnoho. Roztřískaný cenný nábytek, papíry, sláma, třísky, rozbité sklo, porcelán, obrazy – a bylo jich zde na sto padesát, velikých originálů, holandských a jiných mistrů, ty všechny byly z rámu vyřezány. Podařilo se zachránit jen dva, uchystané také k odvlečení a třetí nožem pořezaný. Marně žádal brodský komandant hradčovského, aby ji vrátil. Je prý to válečná kořist a že mu nemá do toho co mluvit. Klavír, který dostal hrabě od příbuzného Antonína Dvořáka, byl Rusy také odvlečen a uložen v šopě v Drslavicích. Marné byly snahy našich orgánů, aby se tento milionový a nenahraditelný majetek mohl zachránit. Dr. Pavelčík marně přítomným rusky vysvětloval, že přítomná majitelka je prostě hraběnka. „Buržuj, buržuj…,” stále opakovali. Konečně však svého díla zanechali, vyšli ze zámečku a pozorovali z povzdálí, co se bude dít. A tak z velmi cenné knihovny hraběte bylo zachráněno sotva 900 knih, a to zčásti poničených. Jeho rodinný archiv s rodokmenem byl zničen úplně. Sklo velmi staré a cenné, porcelán delfský, míšenský aj., cínové nádobí všechno bylo roztřískáno. Paní hraběnka si také vyžádala snímky, aby je také mohla ukázat panu prezidentu Benešovi. Jeden z partyzánů na jeden čestný diplom hraběte napsal tužkou: Největší gauner na Moravě. Pod to dali své červené razítko a opatřili dvěma podpisy. Zámeček byl již hlídán také strážmistrem z Vlčnova, který se právě dostavil.
Vzápětí nato se okolí počalo hemžit místními, hlavně Vlčnovjany. S uloupenými předměty přišla celá procesí. Někteří přijeli s povozy. Vraceli pohovky, křesla, nábytek – tolik toho měli. Jiní přijížděli s trakaři, další na zádech s krosnami či s kufry v rukou. Vše se odváželo do muzea. Hradčovský pan farář Jindřich Koželuha a vlčnovský František Šesták promluvili farníkům do duše. A tak židle, stoly a další shromažďovaly se v Hradčovicích, knihy zase na četnické stanici ve Vlčnově. A lidé nám chtěli ještě dokazovat, že vlastně oni toho zachránili. Vlčnovský pan učitel musel pak s dětmi ještě mnoho dní v lese oboře sbírat rozbité knihy, papír, archiválie, trosky skla a porcelánu, které už nikdo nedal dohromady. To, co jsme v muzeu zachránili, dává jen tušit, jaké skvosty vysoké umělecké ceny byly tu ztraceny lidským vandalismem, lidmi, kteří velmi brzo zapomněli na velikého mecenáše, na dobrého vlastence a přítele lidu – Dr. Václava Hraběte z Kounic.
Neviděl jsme nic hroznějšího než spálenou staroměstskou radnici od nacistů a zpustošený, vydrancovaný zámek hraběnky Josefíny od postupující osvoboditelské armády.“
Takto vypadal zámeček v 70. letech 20. století.
Následujících 5 let po tragických událostech roku 1945 zámeček využívala Československá armáda jako skladiště, čímž mu už neublížila. Naopak, vojáci budovu opravili a za jejich pobytu o ni bylo dobře postaráno. Po jejich odchodu hlídali zámeček hajný z Vlčnova, ale ve skutečnosti byl opuštěn, nechán stranou pozornosti těch, kteří by mu byli prospěšní. Sama hraběnka byla bezmocná. Do Uherského Brodu zajížděla ale poměrně často, patřil jí tam ještě byt v Hradišťské ulici. Po únoru 1948 byly Josefíně zabaveny zbylé pozemky a byl vydán výměr o zrušení držení zámku Obora Josefínou Kounicovou. Hraběnka to nesla velmi těžce, protože na zámečku zažila nejkrásnější léta svého života. Proto se snažila zajistit mu budoucnost. Bohužel jakákoli domluva s totalitními úřady nebyla možná. V říjnu 1961 hraběnka zemřela a s ní i pokusy dát zámečku jeho bývalou tvář.
Plánů, jak zámeček zachránit a využít, bylo několik. Své úmysly s ním měl zlínský Tomáš Baťa, také řádové sestry by jej rády získaly do svého opatrování. Dalším plánem byla ozdravovna pro děti, také ubytovna pro učně.
Mezitím zámek dále chátral nezvanými návštěvami. O záchranu se pokoušel konzervátor MŠ Vilibald Růžička, který pravidelně informoval o stavu zámku, nahlašoval škody a žádal peníze na opravu. V r. 1953 byl sice přidělen zámku hlídač, ale kradlo a ničilo se dál. KNV Gottwaldov tlačil na ONV Uherský Brod, aby byly aspoň základní opravy provedeny. V odpovědi se psalo: „Je pravdou, že ani v roce 1952 ani 1953 nebylo pamatováno v rozpočtu na opravy tohoto zámečku, který nemá v sobě dle veřejného mínění nic památkového, jedině připomínku života buržoazie o kterou naše mládež nemusí stát. Jde však nyní o to, že dvě ministerstva a dva referáty o to pečují tak, že dnes mělo-li by to být dáno do původního stavu, by spotřebovalo velké náklady …Rada ONV nabízela Pepčín různým ministerstvům к užívání, každý od toho utekl, ...Proto trvám na tom, aby už jednou byl v tom učiněn pořádek, dát to jednomu referátu a ne dvěma, na místě samém projednali s odpovědnými činiteli, ne z musea vytáhlými lidmi, využití zámku, aby k tomu byl už jednou konec, neboť od shora až dolů jsme za dnešní stav vinni všichni.“
Po tomto dopise vyčlenil Krajský výbor finance na opravu zámku. V květnu roku 1956 oznámil jejich dokončení. Hlídač měl podle rozhodnutí KNV Gottwaldov dostávat 260,- Kčs měsíčně od ONV Uherský Brod. Nakonec po dohadech nedostával plat žádný, zámeček nebyl hlídán a všechny opravy přišly vniveč.
V roce 1960 přešel zámeček pod správu odboru kultury ONV Uh. Brod, ale nikdo o něj nejevil zájem a dál chátral. V roce 1972 bylo rozhodnuto o jeho zbourání.
Na počátku 80. let 20. století již byl zámeček docela zpustlý a došlo k jeho likvidaci. Demolice probíhala od 2. února do 10. dubna 1981. Na místě zůstaly pouze zahrnuté základy.
V roce 2016 se uskutečnily záchranné práce a konzervace základů.
B. Maleček
Zdroje: Bakalářská práce Anny Orságové a webové stránky obce Hradčovice
